Online archiv

Když vidíte Františka cvičit, vnímáte plynulé pohyby, jež působí kouzlem dokonalé propracovanosti, harmonie, příběhu. Zdá se vám, jako by procházel od začátku do konce určitým magickým rituálem. I tak lze charakterizovat taoistické tai chi.

Všichni známe to pokušení odložit činnost, která nám zrovna nejde od ruky. Někdy může takové odkládání dorůst do rozměrů, které nám nahánějí strach a působí problémy. Vypořádat se s vlastní liknavostí pak nebývá snadné.

Dopis čtenářky Odpovídá rodinný poradce Tomáš Novák

Mezi prací psychologa, manažera a pečovatele leží sociální terapie - poměrně mladá, leč žádaná profese. Může obsahovat trpělivé naslouchání, slova útěchy či jasně formulovaný plán postupu ve složité situaci. Jindy jde třeba o pomoc při dohadování s úřady.

Rodinné rituály umožňují prožitek blízkosti a vzájemnosti. Jedním z rituálů je společné stolování rodiny. Práce s „rodinným stolem“ v terapii posiluje soudržnost rodiny a vytváří prostor pro změnu.

Nemusíte se obávat, že by tomuto sportovnímu oblečení odzvonilo. Podobně emotivní titulky však provázely informaci o tom, že fialové teplákové soupravy byly ve vazebních věznicích nahrazeny tmavozelenými kalhotami, mikinou a tričkem béžové barvy. Jsou takové změny opravdu žádoucí?

Autentická svědectví o lásce a manželském soužití plná šťavnatých detailů i dojemného líčení milostných tragédií, to jsou tištěné kramářské písně a příběhy z 18. a 19. století. Bulvár tehdejší doby dnes slouží i jako zrcadlo dobových názorů na vztahy mužů a žen.

Případ brutálního týrání Ondřeje a Jakuba Mauerových vzbuzuje mnoho psychologických otazníků. Jak je možné, že chlapce týrala jejich vlastní matka, která se o ně do té doby dle všeho vzorně starala? Proč nezasáhl nikdo z okolí? A jak to, že dvaatřicetileté Barboře věřili i odborníci, že jí je třináct let? Několika odborníků jsme se zeptali na jejich postřehy. Z pohledu soudního znalce v oboru klinické psychologie a sexuologie

První zastávkou většiny návštěvníků v Mongolsku je hlavní město Ulánbátar. Nejinak tomu bylo i u mě a mého manžela. Přivítala nás špinavá a ošklivá milionová metropole, kde se mísí prach zvířený větrem s výfukovými plyny a občas i odérem spalovaných odpadků. Není divu, že na ulicích potkáte řadu lidí s rouškami na tvářích. „Máte štěstí, že tu nejste v zimě, to je mnohem horší,“ uklidňuje nás Slovenka Alena, která v Ulánbátaru bydlí. Důvodem je množství lokálních topenišť krmených zejména nekvalitním uhlím. Ulánbátar se velmi rychle rozvíjí. „Když jsem dospíval, byl Ulán malé město, tenkrát ještě všichni kočovali,“ říká burjat Enchtajvan, většinou zvaný krátce Ench. Žebráky i bezdomovce tu potkáte asi stejně jako v Praze, jen s tím rozdílem, že tady to jsou často děti. Mimochodem, žebrající děti jsou mnohem agresivnější než žebrající dospělí… Ale prý se to zlepšuje, před pár lety bylo dětí na ulici řádově víc. A ještě jedna věc tu vyznívá optimisticky: potkáváme řadu čerstvě zasazených stromů a květin, mohutně se zalévá. „To je pěkné, jak si to tu zvelebují,“ říkáme si. Pochybnost však na sebe nedá dlouho čekat: Aha, vždyť mají před volbami. Tak jen aby jim to vydrželo i po nich.

Tento projekt mne, řekněme, překvapil. Původně jsem se domníval, že na webových stránkách naleznu mapu, kde budou vyznačeny nebezpečné úseky, místa častých dopravních nehod apod. Nalezl jsem standardní mapu, po čase i ony zmiňované křížečky. Po rozkliknutí se objevil popis nehody, z něhož ovšem není jasné, kdo byl na vině, informace o možném nebezpečí na zmíněném úseku silnice žádné. Ze zpravodajství idnes.cz jsem zjistil, že jednatel firmy, která mapu provozuje, do toho „chce dostat emoce“. V mém případě se mu to podařilo. První křížek, který jsem rozklikl, obsahoval dojemně vylíčený popis dopravní nehody, dokonce s plným jménem obětí a jejich fotografií. To je dle mého názoru dvojsečné. Těm, kteří tam tento popis vložili, to sice může posloužit ke zlepšení adaptace na proběhnuvší událost, pro jiné blízké ovšem může být takový postup naopak zdrojem sekundární viktimizace, může je opakovaně traumatizovat. Ne každý bude nadšený zveřejněním jména, data a okolností smrti svého blízkého, natož pak s fotografií. Proto také příslušníci tří hlavních složek integrovaného záchranného systému (policisté, zdravotníci, hasiči) úzkostlivě dbají na to, aby informace, které zveřejňují, neobsahovaly osobní údaje a na fotografiích nebyly rozpoznatelné obličeje obětí, registrační značky vozidel apod. Druhý křížek obsahoval také plná jména obětí a následující popis nehody: „Střet automobilu s krávou.“ Tak přemýšlím, zda byl na vině řidič či kráva a také zda ta kráva přežila a stále ohrožuje bezpečnost silničního provozu či zda je tam těch krav víc a jak mám tedy jet, abych se s žádnou nestřetl. Opravdu nevím, jak tato informace pomůže k výchově řidičů. Ale emoce vzbudila… V podobném duchu se nesou i další křížky. Nabyl jsem dojmu, že se jedná o galerii chyb a omylů, nikoli o relevantní informace vedoucí ke zkvalitnění dopravy. Zatím (červenec 2008) na mapě existuje 48 křížků. Když vezmeme v úvahu počet nehod, tak v případě, že budou uvedeny všechny, nebude na té mapě nic jiného než křížky, což zapůsobí všelijak, jen ne výchovně. Dle mého názoru toto není cesta, jak zlepšit chování řidičů na silnicích. Denně v médiích zaznamenáváme informace o dopravních nehodách a úmrtích s nimi spojených, a žádný efekt to nemá. Denně vidíme nejrůznější utrpení jiných lidí i porušování dopravních předpisů. To první vede k určitému otupění, druhé naopak posiluje názor, že předpisy se dodržovat nemusejí. Ostatně, ve chvíli, kdy nám lidé, kteří by měli být příkladem pro společnost, předvádějí, že předpisy pro ně neplatí, těžko dojde k internalizaci této normy. Proto si dle mého názoru projekt Virtuálního pamětníku rozhodně nemůže dělat ambice na zlepšení chování řidičů a snížení nehodovosti.

Virtuální pamětník dopravních nehod, přezdívaný Mapa smrti, který je od letošního jara umístěn na internetovém průvodci silnicemi, spoluvytvářejí pozůstalí obětí. Ke křížku na mapě doplňují jména i podrobné popisy tragických událostí. Přiměje takové sdělení ostatní řidiče k bezpečnější jízdě?

Pojmem potlač označují antropologové rituál rozdávání a ničení majetku, který se objevuje u přírodních Jedná se vlastně o potvrzování si svého společenského postavení prostřednictvím konzumu. Ruth Benedictová tuto formu sebepotvrzování objevila napříkad u kultury kmene Kwakiutlů žijícího na severozápadním pobřeží Vancouverských ostrovů. Základní konfigurací, která ovládá život tohoto kmene, je boj o prestiž a rivalita. Život v této kultuře je založen na individualismu, výstřednostech, agresivitě a statusové soupeření ovládá náboženství, hospodářství i soukromí člověka. Díky příhodným přírodním podmínkám byli Kwakiutlové schopni nahromadit značné bohatství v podobě kánoí, kožešin či zásob potravin. Více než materiálních statků si ale vážili symbolických hodnot v podobě titulů, privilegií a společenského postavení. Náčelníkova touha po respektu a uznání byla obyčejně bezmezná a nikdy nebyl zcela spokojen s množstvím uznání, které mu projevovali sousední náčelníci i příslušníci jeho kmene. Legitimním prostředkem, který umožňoval potvrzovat vlastní statut, bylo organizování potlače: slavnostní hostiny, na níž náčelník velkoryse obdaroval a pohostil rivala a jeho přívržence co největším množstvím darů.