Pravda o tiskových mluvčích
Petr Sedláček, 2/2013Mám rád časopis Psychologie dnes, jehož jsem předplatitelem, protože dokáže nabourávat zažitá klišé. Mám rád i články paní Tomkové, protože mne obvykle baví. Článek o tiskových mluvčích (PD 1/2013) je bohužel ukázkovým příkladem úplně neuvěřitelných klišé – asi jako když Miloš Zeman mluví o novinářích. Jen když vezmu perex onoho článku: Je 24 hodin on-line. S tím lze souhlasit. Chytří a zkušení mluvčí to ovšem řeší tak, že mají dva telefony – jeden pro normální komunikaci a druhý pro opravdu krizovou. Ten první na noc vypínají, druhý nikoli. Ale v tomhle bodě máte pravdu. Když zapípá pager, musí všeho nechat a jít. – Pager? Vznikal tenhle článek na začátku 90. let minulého století, nebo v roce 2012? Nesmí projevit žádné emoce... – To není klišé, to je prosím úplný nesmysl. Pokud tiskový mluvčí nedokáže projevit emoce, není člověkem na svém místě. Kdybyste znali manuály renomovaných světových firem pro tiskové mluvčí a pro manažery, kteří mají za úkol komunikovat s médii, věděli byste, jak moc se mýlíte. ... vždycky musí mít vyžehlenou košili a vonět. – To ano. A hlavně, i kdyby celou firemní společnost zasáhl ekonomický kolaps, je nutné se usmát a do kamery říci: „Naše firma vzkvétá.“ – To je další brutální klišé. Jestli tohle někdy byla pravda, tak možná v osmdesátých letech. Tohle žádný svéprávný tiskový mluvčí nikdy neudělá a žádná svéprávná firma to po tiskovém mluvčím nikdy nebude chtít. Velkým úkolem každého tiskového mluvčího je vedení tiskových konferencí. Ano, ještě před patnácti lety to možná byla pravda. že je sdílný a pokaždé má pro novináře zajímavé informace, a přitom neříct vůbec nic. – To je další ukázkové klišé. S tímto tvrzením totiž nemůže souhlasit nikdo, kdo se v oblasti komunikace s médii alespoň trochu orientuje. Víte, když se podívám na svou práci, taky se mi vždycky všechno nepodařilo. To, co vám píšu, nic nemění na tom, že si zase rád přečtu příští Psychologii dnes. Ale abych vás i trochu pobavil – já jsem taky před lety v jednom živém rozhovoru na Radiožurnálu pronesl větu, která do vašich klišé o tiskových mluvčích zapadá naprosto přesně. Čelil jsem dotazu, zda firma, pro kterou jsem tehdy pracoval, bude propouštět. Dopustil jsem se tehdy následující šílené věty: „Je pravda, že v některých našich výrobních závodech v České republice čelíme negativnímu nárůstu počtu pracovních míst.“ Už když jsem tu větu začal, věděl jsem, že je to průšvih. Jenže to bylo naživo, takže se nedalo nic dělat – a naštěstí mi to prošlo. Dodnes mi to kamarádi novináři se smíchem připomínají. S přáním všeho dobrého
