Kolik za to dostanu kreditů?
Lenka Tichotová, 9/2016Se vzdělávacími akcemi pro pomáhající pracovníky se roztrhl pytel. Aby také ne, když po nich, stejně jako po pracovnících ve zdravotnictví a školství, systém vyžaduje průběžné vzdělávání. Je samozřejmě potřebné, aby na sobě stále pracovali a udržovali svou schopnost učit se. V systemických a dalších postmoderních směrech usilují pomáhající profesionálové o to, aby svým zákazníkům a klientům pomohli plně převzít zodpovědnost za to, jak žijí, a aby si zařídili život podle svých potřeb a přání. K tomu musí takový pracovník umět především věřit v kompetence svých klientů snad ještě dříve, než v ně uvěří oni sami, přistupovat k nim otevřeně a partnersky. Klobouk dolů před každým, kdo to svede. Proto uvažuji o tom, nakolik ono řízené následné vzdělávání dovede ocenit kompetence těchto profesionálů. Nakolik k nim přistupuje otevřeně a partnersky? Lidé, kteří vedou své klienty k samostatnosti a zodpovědnosti, si nemohou dle vlastní úvahy vybrat kurz (nebo dokonce nějakou méně zaběhnutou formu vzdělávání) a sami si zodpovídat za to, kolik jim tato aktivita přinese užitečného do jejich profesního života. Nemohou se svobodně rozhodnout, pod čí su-pervizí chtějí pracovat. Musí lovit „vzdělávačky“ za kredity, tedy v omezeném rybníčku toho, na co ministerstvo či jiná instituce přidělily akreditaci. Aby toho nebylo málo, pokud se touto akreditací za kurz nebo výcvik zaručí jedno ministerstvo, neznamená to, že by mohl kredity dostat někdo, kdo pracuje ve sféře jiného ministerstva (například zdravotnické kredity versus kredity sociálních pracovníků). Osm let učím na vysokých školách a lektoruji výcviky a kurzy a podle mojí zkušenosti studenti v posledních letech přistupují ke vzdělávání velmi zodpovědně. Nebo mám nějaký zkreslený úhel pohledu?
