Online archiv

Václav Havel - český mýtus aneb Havel v kostce. Tak se jmenuje expozice v galerii Montmartre a také vzdělávací program, který nabízí Havlova knihovna školám. Studenti mají možnost utřídit si své dosavadní znalosti o posledním historickém období, na které zpravidla ve škole „už nezbývá dost času“, rekapitulují, co všechno patří k dědictví totality, a přemýšlejí nad výňatky z Havlových esejů. V následujícím textu popíši pár aktivit, které nemusejí být nutně svázány s návštěvou expozice, ale také nejistotu, která mne při jejich vymýšlení provázela. Pár pochybností místo úvodu V Havlových textech ideje nešustí papírem, nepůsobí nabubřele, nejsou planým filozofováním. Jsou to témata žitá jejich autorem až do krajnosti, která přísluší mytickým hrdinům. Ocení a uvědomí si závažnost témat i ti, kteří nezažili totalitní režim a nemusí s vědomím zakázaného ovoce luštit nevím kolikátou kopii, ale úryvky jim z didaktických důvodů nakopíruji a rozdám při semináři? Budou Havlovým myšlením zasaženi jako ti, kteří eseje četli s osvobozujícím pocitem, že konečně někdo (i za ně) pojmenovává, v čem tkví „moc bezmocných“? Byla jsem zvědavá, zda náročnější texty ocení i studenti, kteří přicházejí proto, že „je sem přivedla paní učitelka“, a kteří se někdy až v expozici dozvídají, že „Havel také psal“. Dnes již mohu říci, že z Knihovny V. Havla většinou odcházejí podobně překvapeni, jako jsou překvapeni čtenáři povinné literatury, kteří nad mnohým titulem zjistí, že „se to dá docela dobře číst a že je to dokonce chytré, ba i zábavné!“.

Zdá se to jasné: V každé třídě najdeme děti na kreslení nadané a ty, které jsou tzv. „levé“ a kreslit neumějí a nikdy umět nebudou. O tom, že to takto rozděleno být nemusí a že kreslit se za dva dny naučí úplně každý, dokazují kurzy kreslení pravou hemisférou.

Neuvěřitelných dvacet let uplynulo od doby, kdy musel mnohý učitel vážit svá slova a mírnit se ve svém svobodném projevu k žákům. Nastal čas přehodnotit, jak jsme těch prvních dvacet let svobody využili a co nám to přineslo.

„Toto je zásadní dílo české literatury, to prostě musíte přečíst,“ řekl učitel a rázem si tím pojistil, že tři čtvrtiny jeho třídy knihu ani neotevřou… Proč se okolo povinné četby točí takové debaty, proč tábory jejích vyznavačů vedou válku s jejími popírači? Je špatná jen proto, že nám ji vnucují, nebo je špatná sama od sebe? Nebo nám v životě přece jen k něčemu bude?

Vybíráme střední školu

Dítě bychom neměli nutit do školy, která ho neláká

Na dotaz odpovídá Mgr. Jan Vodák, Ph. D., partnerský poradce.

Docentku Miluši Kubíčkovou jsem navštívila v jejím bytě na pražském sídlišti. Propagátorka antroposofie ve svých osmdesáti pěti letech čiší vitalitou. Píše knihu a chystá se připravit nový výtisk již rozebraného titulu Vůle ke zdravému životu. Bavily jsme se spolu o prioritách ve výchově a o tom, jak mohou dnešní učitelé čelit nekázni žáků.

Bilancování, zda učitelé vnímají ŠVP jako pozitivum či nikoliv, již mnohokrát v tisku proběhlo. Snažili jsme se adresáty povzbudit k výpovědím, které by rozkryly, co jim práce dala či případně vzala.

Moniku Granju, PR asistentku Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové

K létu jistě opálená kůže patří. Ovšem bronzový odstín těla již dávno nesouvisí pouze se slunným počasím několika teplých měsíců, jelikož v soláriu lze hnědého opálení docílit v průběhu celého roku. Móda hnědé pokožky ovšem přináší nový problém, tanorexii. Jedná se o chorobnou závislost na opalování. Čím dál tím více postihuje i dívky školou povinné.