Online archiv

Na dotaz odpovídá Mgr. Zdeněk Liška, právník

Aktuální statistika říká, že v dětských domovech se v České republice nachází přibližně 25 000 dětí. Je to číslo veliké a procentuálně v přepočtu na počet obyvatel ČR značně nepříznivé. O pěstounskou péči u nás není takový zájem jako v jiných státech, u adopcí výrazně převažuje zájem jen o batolata, a často v ní brání celá řada zákonných překážek. Dětské domovy nejsou výdobytkem současné doby, děti v nich bývaly už více než před sto lety. Například 1. 9. 1906 byla otevřena Moravská zemská vychovatelna pro dívky v Boskovicích. Tímto datem lze také označit počátek speciálního školství v tomto regionu. Díky takovémuto zařízení bylo poskytnuto zázemí stovkám dětí, které by se ocitly doslova na ulici hladové, nedostatečné oblečené, nemocné. V průběhu let se způsob péče v těchto zařízeních vyvíjel ve snaze poskytnout dobrou péči ve všech směrech vývoje lidské osobnosti v souladu se společenskými poměry té či oné doby. Které nebo jaké děti najdete v dětských domovech? Je to přibližně stejné jako v dobách minulých. Nachází se zde děti, kde rodina z nejrůznějších příčin není schopna zabezpečit dětem takové prostředí, aby mohl jejich duševní i tělesný vývoj postupovat tak, aby byly v dospělosti schopné uplatnit se společensky a důstojně prožít svůj život. Přicházejí ze sociálně slabých rodin, někteří jsou polosirotci. Dnešní domovy nelze srovnávat s těmi prvními. V současnosti jsou to moderní zařízení, která jsou vybavena a řízena tak, aby jak těm nejmenším, tak těm nejstarším poskytovala zázemí podnětné pro jejich budoucnost. V tomto zařízení nemůže pracovat každý. Není to zaměstnání, je to poslání. Problémy a osudy dětí provázejí pracovníky i jejich životem. Rozmanitosti osudů, povahových vlastností a zvláštností vyžadují odbornou zdatnost, přístup ke každému jedinci, ale i vytváření kolektivu, který by byl alespoň částečným modelem rodiny.

Dítě, které vyrůstá v rodině, má čtyřicetkrát větší šanci dosáhnout vysokoškolského vzdělání než jeho vrstevník, který žije v dětském domově. Nepříznivý start do života je jen jednou z mnoha příčin, proč je cesta dětí z dětských domovů za vzděláním hodně složitá.

Ninu Rutovou znáte, protože loni krátce vedla tento časopis. K rozhovoru jsme si sedly ale proto, abychom si popovídaly o televizním cyklu Škola snů, který se právě dokončil a který je také tak trochu naše společné dítě.

Jedním ze stálých problémů žáků a studentů je jejich nízká čtenářská aktivita a zde může rodina hodně pomoci. Jako prarodič gymnazisty jsem se snažil vzbudit u svého vnuka zájem o četbu trochu jinak než pouhým nabádáním a nebo kontrolou všedního čtenářského deníku. Zdá se, že se mi to snad i trochu podařilo. Tento článek jsme připravili spolu. Ve škole vnukovi dávají přesně zadané podmínky pro vytvoření čtenářského deníku. Kromě základních údajů o autorovi a knize a předem určených okruhů nás baví zjistit o knize i trochu více, a ne se zaměřit jen na strohé texty, které mají všichni stejné a snadno jdou zjistit a překopírovat z internetu, takže knihu ani pomalu nemusíte číst. Když vnuk dostal další zadání knih k vypracování, obrátil se na mne, protože mám dobrý přehled o naší rozsáhlé rodinné knihovně, kde je často i to, co v městské knihovně nenajdete. Jak jsme si poradili s knihou Utrpení mladého Werthera? Knihu máme hned ve dvou vydáních. Jedno z roku 1900 (přeložil Emanuel Miřiovský) a druhé pak z roku 1956 (přeložil Oskar Reindl). Když jsme listovali v obou knihách, všiml si vnuk značných rozdílů a dalo mu to podnět k porovnání obou různých překladů. Samozřejmě neporovnával všechny části, ale jen ty, co ho velmi zaujaly, a nalezl velké rozdíly v překladu. Sám studuje němčinu, tak si obstaral i originál a pokusil se porovnat, který z překladatelů se držel přesněji významu originálního textu, který si něco vymýšlel nebo zjednodušil a který udělal jen chybu. Uvedeme velice zajímavý příklad. Scéna, kdy přichází sluha k postřelenému Wertherovi.……O šesté ráno vstoupí sluha se světlem a nalezne svého pána na zemi -překlad 1956 a oproti tomu…. Ráno o šesté vkročil sluha se svědkem do pokoje - překlad 1900. Všimněme si rozdílu sluha se světlem proti sluha se svědkem. V originálu vstoupil sluha „mit dem Lichte“, což znamená se světlem nebo nejvýše se svíčkou, ale nikdy ne se svědkem. Nepředpokládáme, že by si překladatel dovolil tak zásadně opravit básníka, téměř jistě šlo o chybu sazeče v knize uvedené tiskárny Unie. Dědeček mi sdělil, že v době vydání, tedy roku 1900, nebyly tak rozšířeny psací stroje a do tiskárny se dodávaly texty psané rukou a ty pak sazeč postupně sázel po jednotlivých písmenech. Právě tehdy asi udělal chybu a dvojici písmen tl četl jako dk. Nyní přejdem k další knize, a to ke Kupci benátskému od Williama Shakespeara. Podařilo se nám najít velmi staré vydání - z roku 1916. Ve škole nám zmiňovali, že Shakespeara nejčastěji překládal J. V. Sládek, naše vydání však přeložil Antonín Fencl. O tomto překladateli jsme si zjistili, že byl také divadelní ředitel. Na Sládkovy překlady mělo provozovací právo Národní divadlo. Fencl uvádí, že Sládkův překlad se hezky čte, ale špatně mluví, a proto tedy vytvořil překlad vlastní. Hlavní důvod je zřejmě uveden na čtvrté straně „Provozovací práva zadává překladatel, Smíchov, Preslova 11“. A to nejzajímavější nakonec. Pro zadání Villon jsme kromě knih náhodou nalezli staré hnědé lepenkové desky a v nich verše psané strojem na slabém, dnes již neznámém průklepovém papíře. Jelikož jsem do té doby neznal techniku rozšiřování literárních děl v komunismu nežádoucích, nebo přímo zakázaných, obrátil jsem se znovu na pamětníka a ten mi vysvětlil, že jde o takzvaný samizdat, kdy se celé knihy nebo jejich části potají opisovaly na psacím stroji. Při jednom opisu vzniklo až osm jakžtakž čitelných kopií. Kopírky v té době byly neznámou věcí a rozmnožovací stroje byly pod přísným dohledem policie. Obsahem bylo sedm básní Olgy Scheinpflugové, dvě básně Ivo Fischera, po jedné básni Jaroslava Seiferta, Juana Borrera a Čang Či a nakonec čtyři zlomky básní Francoise Villona v překladu Pavla Eisnera. Že jde právě o tento překlad jsem zjistil porovnáním s překlady Otakara Fischera a Jarmily Loukotkové. Přijde nám rozhodně zajímavější zaměřit se na čtenářský deník z jiného úhlu a dozvědět se něco navíc, něco nového vypátrat než vypracovávat zadaný úkol jen čistě pro splnění základních bodů, které, jak mi jistě dáte za pravdu, nejsou zdaleka tak zajímavé. Ne však každý má možnost nahlédnout do tak starých knih, které se ne všude zachovaly.

Ministerstvo v poslední době v testování po páté a deváté třídě objevilo jakýsi všelék, kterým si slibuje vyléčit kdejaký neduh českého školství. Zjišťovali jsme, co si o něm myslí učitelé v terénu, ale i odborníci.

Hraje v životě větší roli nadání, nebo píle? Na tuto věčnou otázku přináší různé doby a školy různý pohled. Je zajímavé, že po éře individualismu a důrazu na talent přichází nyní změna. Malcolm Gladwell, v USA působící novinář a spisovatel, ve svém nedávném bestselleru Mimo řadu naznačuje, že skutečný úspěch přináší takové ingredience jako dobré načasování a jednoduše štěstí. A když už se na nějakou stranu příklonit, tak na stranu píle.