Online archiv

Dnešní téma bylo trochu ošemetné. Pomocí barevných papírů, které byly rozstříhané na geometrické tvary, měly děti ztvárnit sebe a nepořádek ve svém pokojíčku. Škoda že u toho nebyly maminky! Jistě by nevěřily svým uším. Všechny děti prý mají pokojíčky uklizené… „Ne, nepořádek tam skoro není, skoro nikdy!“… Ani mě nenapadlo, jak je pro děti těžké mluvit o svých „nedokonalostech“. Jako by něco takového, jako je neuklizený pokojíček nebo nepořádek v hračkách, nesmělo ven. Ano, i k tomu někdy slouží výtvarná výchova a umělecké vzdělávání: Přiznat si, že jsme nedokonalí, že ne vždy máme všude pořádek, ať venku, či uvnitř nás. – A tak je prima dopřát dětem prostor, kde se o těchto věcech mluví, kde je možné být nedokonalý a kde je zadáním tato „tajemství“ umělecky ztvárnit.

Možná se nám automaticky jako první odpověď nabídne rčení, že chybami se člověk učí. V případě jazykových chyb ale platí daleko spíše, že chybami člověk především hodně ztrácí. Chyby v písemném projevu totiž mohou autora textu stigmatizovat, být zdrojem jeho negativního vnímání jakožto osoby nedovzdělané, neplnohodnotné, nekompetentní nejen v písemném projevu, ale potažmo v dalších oblastech.

Efektivní hodina fyziky se nemůže skládat pouze z výkladu, počítání příkladů, případně předvedení pokusu. V článku se zabývám učebnicemi nakladatelství Prometheus, sbírkami pro výuku fyziky na českém trhu a porovnávám je s dobrou zahraniční publikací. Návrhem na strukturu smysluplné multimediální knihy vhodné pro žáky i pro učitele upozorňuji nakladatele na to, co učitelé fyziky a jejich žáci postrádají. Ujme se někdo „díry na českém trhu“ s učebnicemi fyziky?

Všimli jste si někdy, jak rádi lidé vytrhávají věci z kontextu? Jak rádi slyší jenom to, co chtějí? Jak rádi si dělají úsudek jen podle nadpisu článku či názvu knihy nebo filmu? Chudák Komenský by o tom mohl povědět své. Zeptejte se kohokoliv, co se mu vybaví, když se řekne Komenský, a uslyšíte škola hrou. No budiž. Když se ovšem zeptáte, co se za těmi dvěma slovy skrývá, dozvíte se s železnou pravidelností, že děti si mají ve škole hrát nebo že se mají učit tím, že si hrají. Kdyby Jan Amos takovou dezinterpretaci slyšel, asi by hořce zaplakal. Protože jeho škola hrou, schola ludus, to byl soubor divadelních her, které měly žákům pomoci zlepšit se v latině tím, že se naučí texty svých rolí a s porozuměním je pak přehrají. Možná by se rovnou zeptal, proč se ze všech jeho myšlenek ujala právě a jedině zrovna tahleta. Vždyť on moudrých postřehů svěřil péru tolik! Jen tak namátkou: Chlapec, i když vypadá jako andílek, přece potřebuje rákosku. Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou. Od žáka se požaduje učenlivost, jež spočívá v tom, aby mohl, dovedl a chtěl být vyučován. Student má mít ocelovou a zadek olověný. Z čehož je patrno, že ani učitel národů si nemyslel, že škola by měla být nějaká neutuchající zábava, že by se neměla udržovat kázeň nebo že by žáci neměli při vzdělávání vyvíjet nějaké úsilí. Samozřejmě že představa, že se dítě ve škole naučí vše při veselých hrách a ani si nevšimne, že se učí, je lákavá. Dítě to bude bavit, bude se do školy těšit. Nikomu, rodičům ani učitelům, se přece nelíbí, když dítě chodí do školy s odporem. Ale. Ale škola je povinnost. Lakovat to na cokoliv jiného je špatně. Škola je povinnost a dítě tuto povinnost dostává ve věku, kdy je na ni dostatečně zralé. Kdy si již dobře uvědomuje, že něco dělat musí, něco nesmí, něco může počkat. A nebo by na ni dostatečně zralé být mělo. Jak to, že stále více dětí potřebuje odklad nástupu školní docházky? Za svou praxi jsem se setkala pouze s jedním chlapcem (maturoval v roce 1999), který šel do školy o rok dřív. Přitom v 60. a 70. letech to bylo pomalu stejně časté jako dnes odklad. Jak to, že dříve byly pro školní docházku zralé pětileté děti a dnes až sedmileté? Škola je povinnost, kterou dítě dostává místo toho, aby pomáhalo v hospodářství nebo se staralo o mladší sourozence. Sedmiletý chlapec byl ve středověku pokládán za natolik soběstačného, že se mohl stát pážetem na královském hradě, sedmiletý chlapec v dnešním Egyptě zvládne nejen jezdit na koni, ale ještě vést za uzdu čtyři další, pětiletá mongolská holčička na koni zažene stádo do ohrady. A věřte mi, kdyby se vzal náš český kojenec z 21. století a přenesl se ať do středověku, na egyptský venkov, či do mongolských stepí a vyrostl tam, zvládal by ty koně i pážecí službu úplně stejně. Naše děti mají stejné schopnosti, dokážou unést stejnou zodpovědnost jako dříve. Ale společnost jim ji proti jejich vůli odpírá. Kolikrát jste byli svědky situace, kdy tří- nebo čtyřleté dítě zoufale volá na tatínka nebo na maminku já to umím! já to umím!, a rodič mu to stejně nedovolí. Přitom nejde o zapalování plynového sporáku nebo startování auta, ale třeba o táhnutí sáněk po zasněženém chodníku. Škola je také příprava na budoucí povolání. A to neznamená jen načerpání vědomostí. To znamená i získání určitých návyků, smyslu pro povinnost, schopnost něco překousnout, udělat i to, co mě nebaví, protože prostě musím, a udělat to teď, i když se mi nechce. Každý zaměstnavatel toto po svých zaměstnancích bude chtít, a každý soukromý podnikatel toto bude chtít sám od sebe. A rodič, který chce své dítě opravdu dobře připravit do života, by měl po škole vyžadovat, aby mu pomohla potomka takhle vychovat. Koneckonců, kde jste četli práce hrou?

Pokračujeme v seriálu, jak přijímačky prožívají v jedné rodině. Tentokrát o dnech di otevřených dveří a váhavosti.

Řemeslo má zlaté dno, praví jedno přísloví. Přestože by si mnozí rodiče pro své děti představovali jiné profesní uplatnění než zednickou lžíci, pravdou zůstává, že zvládnutí nějakého praktického řemesla nemusí být špatnou volbou. Mít v adresáři kontakt na spolehlivého truhláře, zedníka, kominíka nebo instalatéra je mnohdy poklad vyvažovaný téměř zlatem. Praktická příloha pro rodiče budoucích primánů

Nedávno mne kontaktoval kolega, ředitel jedné základní školy ze Středočeského kraje, se žádostí o radu, jak postupovat, když na pracovišti vzniklo nekolegiální jednání. Jednalo se o hrubé, vulgární jednání paní uklízečky k paní vychovatelce. U tohoto jednání, ač bylo opakované, však nebyli žádní svědci. To, že paní uklízečka nemá k hrubosti daleko, je o ní známo, zejména z místa jejího bydliště. Jak nejlépe postupovat? Děkuji. V. N.

Na rozdíl od doby nedávno minulé, kdy stát i jeho školský systém a podobně i rodiče jednoznačně vyžadovali, a tedy i podporovali poslušnost, loajalitu, podřízenost dětí, dnes alespoň verbálně tyto vlastnosti nezdůrazňují. Fakticky je ovšem školství přes dílčí posuny systémově nastaveno prakticky stejně jako v nedávné minulosti. V českých rodinách však zjišťujeme v posledních dvaceti letech systematické posuny k liberálnější výchově.

Zajímavá zjištění přinesl průzkum mezi středoškoláky, realizovaný Vysokou školou báňskou – Technickou univerzitou Ostrava. Dotazy byly zaměřeny na kritéria, podle nichž si studenti vybírají obor i školu pro další studium. Z výzkumu mimo jiné vyplývá, že téměř 75 % respondentů je ochotných studovat mimo město, kde právě žijí.

Za jeden z nejtěžších a nejdůležitějších úkolů, který musíme řešit v adolescentním věku, lze považovat volbu povolání, neboť se jedná o rozhodnutí, které výraznou měrou ovlivní náš další život, nebo alespoň několik dalších let. Zvolený studijní obor významnou měrou ovlivňuje naši úspěšnost na trhu práce.

Nástup dítěte do školy znamená důležitou změnu, vážný předěl jak v životě dítěte, tak jeho rodičů. Dítě se tím, že získává novou sociální roli, stává školákem, musí najednou ukázněně pracovat, musí se plně soustředit na výuku, výklad učitele či plnění pracovních úkolů, a to i těch, které je nebudou příliš zajímat a se kterými bude mít problémy.