Online archiv

Jsou studenti, jejichž jména si člověk nevybaví rok po maturitě. Jsou studenti, na které člověk nezapomene celý život. A nebývají to vzorní, bezproblémoví premianti. Šprti jsou totiž nudná šeď. Tomáš rozhodně nebyl nic z toho (tedy vzorný, bezproblémový šprt – premiant). Když odmaturoval, jeho maminka poslala do školy děkovný dopis. Mimo jiné tam psala, že Tomáš odcházel ze základky jako problémový žák. Ne že by se prý z něj na gymnáziu stal mávnutím proutku žák vzorný, ale… Tomáš – a problémový žák? Užasla jsem, když jsem četla ty řádky. Pak mi na mysli vytanuly stohy třídních a ředitelských důtek za pozdní příchody, dvojky z chování za neomluvené hodiny (protože Tomáš zapomínal nosit omluvenky, ne že by tolik chodil za školu) a jeden školní výlet do zahraničí. No, když se to vezme takhle, tak asi problémový žák byl, ale já mám jiné představy o tom, co je to problémový. Pro mě je problémový ten, kdo lže, vykrucuje se, vymlouvá se a není na něj spoleh, ale Tomáš za své prohřešky vždycky čestně přijal trest a nikdy, nikdy nezalhal! Ale na tom výletu, na tom jsem o Tomášovi zapochybovala. Mimo jiné jsme navštívili jeden zámek, kde jsme měli zhlédnout dvě expozice, a mezi prohlídkami byla asi hodina času a vůbec to tam bylo organizačně tak složité, že jsem strávila v sychravém podzimním mžení a ledovém větru asi dvě hodiny na nádvoří rozdělováním dětí do skupinek a odesíláním do jednotlivých expozic. Celá prokřehlá jsem zjistila, že mi zbývají tři lístky. Propátrala jsem v paměti, koho jsem na nádvoří nezahlédla – no jistě, Libor! Přehlédnout dvoumetrového habána je stejně obtížné jako nevšimnout si, že v Paříži chybí Eiffelovka. A kdo se s Liborem nejvíc kamarádí? Jasně, Luboš a Tomáš! Lumpové byli identifikováni. Čekala jsem, jestli přijdou na sraz do centra, o kterém věděli. Dorazili, ale s pořádným zpožděním, a jako omluvu mi nesli tulipán. Prý na tom zámku dostali hlad a museli se jít najíst. To už jsem byla běsná. Kytky jsem si ani nevšimla, a když jsem od nich odcházela poté, co jsem je seřvala jako sirotky, zaslechla jsem: „Ty vole, asi máme průser.“ Měli, ale do rána si zadělali ještě víc. Kolega je načapal, jak oslavují Liborovy narozeniny. Vyházel jim slečny z pokoje, sebral a demonstrativně vylil všechno, co v pokoji našel, a pak je kolem třetí ráno ještě vyrazil z pánských záchodků, kde kouřili. Tak tohle mi provedli kluci, se kterými mám šest let vynikající vztah, v maturitním ročníku, kdy už by na ně měl být spoleh… Strašně mě to mrzelo. Nejvíc na Tomáše, o kterém jsem věděla, že mě má hodně rád a má smysl pro fair play, a teď tohle… Brala jsem to jako podraz. Ve škole při hodině jsem jim pořádně umyla hlavy. Luboš civěl trochu nechápavě, Libor zahanbeně provrtával lavici pohledem a Tomáš si sedl tak, aby mi mohl hledět do očí a přijmout trest v celé jeho tíži, protože už mu to všechno mezitím došlo, a kdyby to mohl odčinit tím, že nalehne na meč, udělal by to. Řadu dní se pak plížil po škole jako spráskaný pes, protože selhal, zklamal a to je nemužné. Do toho po něm kolegyně na semináři chtěla omluvenku za dvě zameškané hodiny. „Nemám,“ přiznal upřímně a smutně Tomáš se sklopenýma ušima. „Jak – nemáte?“ „Já jsem to, paní profesorko, zatáhnul,“ řekl Tomáš, protože Tomáš, jak už bylo řečeno, nelže. „Ale to vám tedy nemůžu omluvit.“ „To mi samozřejmě neomlouvejte, paní profesorko!“ „Tomáši, já vás zabiju,“ ulevila si ta dobrá duše. Tomáš schlípl uši ještě o něco víc. „To musíte do fronty, paní profesorko,“ vzdychl. Přebolelo nás to, mě i jeho. Minimálně dva měsíce se snažil chodit včas a nosit omluvenky do tří dnů. Pak se začal učit na maturitu a na administrativní drobnosti už mu energie nezbývala. Když jsem mu psala SMS, že už mi zase dluží omluvenku a co s ním mám, proboha, dělat, přišla mi téměř kurtoazní odpověď: „Vážená paní profesorko, dělejte si se mnou, co chcete, jsem Vám plně k službám. Omluvenku přinesu v pondělí.“ Když odcházel na svaťák, u vědomí toho, že zaspal i na maturitní písemku a že maturuje v pondělí hned od rána, jsem v záchvatu třídnické mateřskosti řekla, že mu snad ráno zavolám, aby přišel včas. „To v žádném případě,“ ohradil se, „to by pak nebyla žádná zkouška dospělosti!“ V den D mi v půl sedmé ráno přišla SMS: „Paní profesorko, už jsem vzhůru, můžete být klidná.“ Tomáš byl složité mládě, ale jak se říká, dobrý kůň musí občas rozkopat ohradu. Dnes je to složitý mladý muž, studuje dvě vysoké školy najednou, tykáme si a máme opravdu na co vzpomínat. Až budu jednou psát knihu o svých pedagogických zážitcích, bude se jmenovat „To musíte do fronty, paní profesorko!“.

Dítě s ADHD a ADD doma i ve škole

Při pedagogicko-psychologické poradně v Praze 7 funguje již 17 let klub DUHA (sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi). Klub Jasmín byl založen proto, aby se s dětmi mohlo pracovat pravidelně, systematicky a dlouhodobě. Některé děti, které do Duhy chodily, již vyrostly a přicházejí se znovu „poradit“ před vstupem do zaměstnání, do manželství nebo přinesou ukázat svého vlastního potomka. To není obvyklé. Při rozhovoru s „pamětnicí“ jsem narazila na mnoho věcí, které nejsou samozřejmostí: tábory, dobrovolnictví, ochota přijmout, naslouchat a dohlédnout za obzory.

Budeme mít prvňáčka

Odborníci hledají způsob, jak citlivěji nazývat děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Označení může znamenat hanlivou nálepku nebo v něm může být obsažena empatie a nabídka k podpoře.

Někteří umělci netvoří jen ve svém ateliéru. Vstupují svými díly do veřejného prostoru. Buď dočasně, nebo navěky. My jsme si zvolili tu první variantu. Ovládnout, změnit veřejný prostor a pak beze stopy zmizet. Posloužily nám k tomu barevné izolepy. Začali jsme lavičkou a za chvíli nám patřil celý parčík. Zajímavé bylo, že se změnou okolí pocítili někteří z nás touhu změnit aspoň zvnějšku i sami sebe. Nová byla i zkušenost, že umění není jen estetická záležitost, ale že mění zažité stereotypy, myšlení i způsob uvažování jak o světě, tak i o nás. Celou akci provázela radostná tvořivost.

Jak na to, aby bylo psaní pro děti stejně zábavné jako ostatní činnosti, které mají rády, předvádějí dvě publikace, které vyšly v letošním školním roce. Předností obou knih je, že jsou útlé, plné nápadů, metodických listů a inspirativních námětů, jak děti psaním neotrávit, ale udělat jim i z vážné práce zajímavou činnost a učit je zákonitostem psaní zajímavou formou.

Blíží se prázdniny a mnoho rodičů bude řešit otázku, co s volným časem dětí. Je lepší ponechat jim úplnou svobodu, i když tušíme, že skončí sledováním televize a hraním počítačových her, nebo jim umožníme trávit čas smysluplně a krásně bez médií?

Jsem si vědom, že psát v červnu o vysvědčení je tak trochu klišé. Nicméně nikdo nemůže popřít, že téma je aktuální. Mám rád tento těsně předprázdninový čas, kdy už je všechno učivo doprobráno, tiskárna „vyplázla“ poslední formulář s vodotiskem, dny ve škole mají zvláštní rozvolněný režim – drhnou se lavice a ve třídě není kam šlápnout pro hromady odevzdaných učebnic; žactvo je natěšeno na dvouměsíční robinzonádu a paní učitelky se usmívají, neboť veškerý stres školního roku odplouvá na prázdninové vlně. A všichni čekají na vysvědčení. Letos se vydává už v pátek 27. června.

Jeden z pilířů klubové práce je dílna čtení. Důležité je věnovat dílně čtení čas a prostor nejen ve čtenářských klubech, ale pravidelně ji praktikovat ve vyučování. Školní čtenářské kluby letos představily dílny čtení na knižním veletrhu Svět knihy.

Po Nizozemsku a Belgii, Švédsku a Dánsku, Itálii, Francii, Švýcarsku, Velké Británii, Rakousku a Slovensku přišlo na řadu Slovinsko. Již podeváté se totiž konal na základní škole v Lipnici nad Sázavou projektový den s tématem evropské země. Příprava projektového dne začíná již na začátku školního roku, kdy si žáci – z předložené nabídky – vyberou jednu zemi, která je nejvíce zajímá.