ZÁLUDNOSTI LETNÍCH PRÁZDNIN
Veronika Válková, 7/2014Když se řekne začátek nového roku, menší část populace si představí první leden, ta podstatnější první září. Skutečně, je to tak. Život drtivé většiny společnosti se totiž řídí školním rokem. Patří sem všechny děti chodící do školky, na základní a střední školu, a částečně i vysokoškoláci, všichni rodiče i prarodiče, tedy podstatná část produktivní populace a značná té postproduktivní, cestovní kanceláře, prakticky všichni zaměstnavatelé, kteří se dostávají do náročného období letních dovolených, MHD, která v době prázdnin redukuje provoz linek, televizní a rozhlasové stanice, které v létě zařazují prakticky jenom reprízy, a v neposlední řadě obchodní domy obtěžující už od půlky prázdnin jásavými hesly Hurá zpátky do školy, jimiž zbytečně kazí náladu všem školou povinným o měsíc dřív. Snad jediní, kdo se upřímně těší na konec prázdnin, jsou rodiče, kteří neoplývají ochotnými babičkami a pro které je komplikované pro děti na dva měsíce zařídit hlídání, a děti s poruchami autistického spektra, které milují řád, takže se s pravidelným rozvrhem hodin od pondělí do pátku cítí bezpečnější a frustrují je pouze víkendy. Ať se na to podíváme z jakékoliv strany, školní rok společností hýbe, červenec a srpen jsou měsíce s úplně jiným rytmem než zbytek roku. Zajímavé je, že se tomu ještě nepřizpůsobili například výrobci kalendářů. Kalendáře září–srpen by šly totálně na dračku. Tenhle rytmus začal pozvolna ovládat společnost od zavedení povinné školní docházky, což není, jak se urputně, leč mylně traduje, rozhodnutí Marie Terezie (ta zavedla všeobecnou vzdělávací povinnost), ale až Františka Josefa. Povinnou školní docházku nařídil druhý školský zákon, tzv. Hasnerův, v roce 1869, a byla osmiletá. Jenže ouha. Zavedením povinné školní docházky přišel pracovní trh o vcelku levnou dětskou pracovní sílu, což si uvědomovali nejen ti, které by komunistické učebnice dějepisu šmahem ocejchovaly jako vykořisťovatele, ale zejména rodiče, kteří potřebovali, aby děti pomáhaly na statku nebo v dílně, a ne aby se flákaly někde ve škole. A tak byla o čtrnáct let později povinná školní docházka zkrácena na šest let, což byl velký krok zpátky, a zasadil se o něj významně pan poslanec František Ladislav Rieger, takto majitel cukrovaru. Zřejmě potřeboval, aby mu někdo levně sklízel řepu. Proč jsou ale s povinnou školní docházkou spojeny tak dlouhé letní prázdniny? No právě kvůli dětské práci. Aby mohly děti v létě na statku pomoci rodičům se sklizní. Přes to prostě nejel vlak ani školský zákon. Prázdniny tedy původně nebyly vymyšleny proto, aby si chudinky děti po namáhavém školním roce odpočinuly. Prázdniny byly vyčleněny na polní práce. Odpočinkem přece byla škola. Takže dnes je to vlastně tak, že o prázdninách se odpočívá – od odpočinku. No, pochybuji, že by dnes někdo školní výuku vnímal jako odpočinek. Aspoň já jako pedagožka po deseti měsících přímé vyučovací povinnosti považuji za odpočinek klidně i ty polní práce nebo brigádu v kamenolomu. Dvouměsíční prázdniny tu tedy máme. Pro kantory díky bohu za ně, protože těch osm týdnů dovolené (což je jediné, co našemu povolání veřejnost závidí, ale zato vehementně a nekriticky) je nezbytné minimum na regeneraci psychických sil. Ale co pro děti? Pro ty (až na výjimky) není školní rok tak vyčerpávající, aby se z toho dva měsíce vzpamatovávaly. Navíc, čím je člověk starší, tím kratší dobu pro něj ty dva měsíce znamenají. Pro sedmileté dítě jsou dva měsíce jedna dvaačtyřicetina jeho života, pro čtyřicetiletého znamenají jednu dvousetčtyřicetinu života – téměř šestkrát kratší dobu. Dvouměsíční prázdniny mezi první a druhou třídou jsou tedy pro dítě zhruba takový časový úsek, jako kdyby měl čtyřicátník prázdniny rok. Dovedete si představit, kolik se toho dá za rok zapomenout, když se tomu vůbec nevěnujete? Dovedete. Takže teď je vám jasné, jaké problémy může mít na začátku roku váš druháček, pokud jste s ním během prázdnin aspoň občas něco neopakovali, jak vám určitě paní učitelka na konci první třídy doporučovala.
