MAREČKU, HOĎTE MI PERO!
Ervín Bedrníček, 1/2015První, co mě na té škole upoutalo, byly růže na záhonu před vchodem. Když jsem si chtěl k jednomu květu přivonět, zjistil jsem, že je v něm típnutý vajgl. Po vstupu do budovy mi rozjasnila mysl nástěnka s portrétem Jaroslava Vrchlického, mého oblíbeného autora. Když jsem však přišel blíž, spatřil jsem v obličeji básníkově desítky drobných vpichů špendlíkem… Marně pátrám v paměti, proč jsem se vůbec hlásil na pedagogickou fakultu. Číšník, listonoš nebo veterinář jsou přece také atraktivní povolání. A na tuzérech či stříháním pudlíků bych si jistě přišel na lepší peníze. Zvoní. Spěchám na první hodinu do deváté bé. Houf vousatých adolescentů se neochotně vztyčí v lavicích. „Dobrý den, posaďte se, děti,“ uvítám opatrně své žáky. Když chci zapsat do třídnice, dojde mi, že jsem si klasicky zapomněl pero. „Chytejte!“ ozve se ze třetí lavice a vzápětí na mě letí propiska. Nejmenoval se náhodou ten legrační film Marečku, podejte mi pero? No nic. „Kdo chybí?“ pokračuji v úředničině. „Já!“ zaculí se na mě uhrovatý žák v první lavici, který má do uší zastrčeny šňůrky od mikiny. Dívenka vedle něj si piluje nehty. Když se na ni přísně podívám, zabodne pilník do lavice a rozvibruje ho. Nevzdávám se. „Kdo to byl Jaroslav Vrchlický?“ vypouštím do éteru první pokusný balónek. „To nikdo neví,“ sykne zachmuřený flegmatik, který si za penálem ťuká cosi do mobilu. Sahám do batohu pro svůj trumf. Jasnozřivě jsem si s sebou vzal Vrchlického sbírku Okna v bouři, první vydání z přelomu století. „Opatrně,“ nabádám žákyni, jíž svěřuji klenot do rukou. Dívka, co si před chvílí pilovala nehty, k vzácnému svazku přičichne, načež pronese: „To smrdí jak moje babička!“ Jiný žák vstane, bez dovolení jde k zásobníku papírových ubrousků a dlouze smrká do mého výkladu o poezii. Když mě cestou zpět míjí, řekne: „Viděl jste Star Wars? Je to fakt pecka!“ Má trpělivost přetekla. Zavelím: „Vyndejte si diktátový sešit!“ Ze třídy zazní mnohohlasá ozvěna: „Šit, šit, šit.“ Diktuji první větu: „Dostala jsi už dopis od Kláry?“ Žáci dělají, že špatně rozuměli: „Cože? Dostala jsi už dopis od krávy?“ „Cože? Dostala jsi už krámy?“ Pomalu propadám zoufalství. Poslední větu diktátu - „Chycené zvíře se zmítalo ve vyviklané rozsedlině, lovci jej dobíjeli svými holemi“ - vztahuji na svou osobu. Než tohle, pomyslím si, radši bych dělal rasa, řezníka či nákupčího králičích kožek. Nebo snad i pojišťováka. O přestávce spěchám na dozor do přízemí. Nějaký šesťák rozdává dětem bonbony. „Copak, máš narozeniny?“ snažím se familiérně navázat hovor. „Ne, výročí demence,“ odtuší žák a hodí na zem pytlík od bonbonů. „Něco ti upadlo,“ pravím taktně. „Ne, já jsem to zahodil!“ vysvětluje klučík již za běhu. Než se stačím nadechnout, přitočí se ke mně střapatý čtvrťák se sáčkem čipsů: „Nabídněte si, pane učiteli!“ Zdvořilé děti ještě nevymřely, zahřeje mě na srdci. Za chvíli mnou však projede vlna nesnesitelné palčivosti. Střapáček s úšklebkem otočí sáček, abych si mohl přečíst nápis: Pekelné wasabi. Ještě chvíli dělám hrdinu, pak se vrhám na záchod k vodovodu. Jelikož jde o dívčí WC, následuje pištění a můj kvapný úprk z dámských toalet, což neunikne ani ředitelce procházející po chodbě. V hlavě mi rezonují slova: pokrývač, potápěč, ponocný… Příští hodiny pouze přetrpím. Když mi ortodoxní dyslektička během referátu tvrdí, že Bach byl harvaník, protože hrál na harvany, jen mlčky pokynu hlavou a namísto její Wikipedie překliknu na školním počítači na stránku Job.cz. Dokud nezazvoní, brouzdám v nabídce zaměstnání. Cestou ze školy si v duchu stylizuji výpověď. Doma máme návštěvu. Přijela teta z Plzně. Kromě bábovky přivezla i album s fotkami z dětství: já na pískovišti, já na houpačce, já na poníkovi, já… Zatmělo se mi před očima! Cože? Jako pětiletý jsem si půjčil od sestřenice panenky, posadil jsem je před sebe na kobereček, vzal malou tabuli - a učil jsem je! Že by to byl osud? Nebo prokletí? Nakonec, Vrchlický byl taky učitel, pomyslím si a jdu si dělat přípravy na další den. Zkusím ty mé vousaté panenky z deváté bé zítra nadchnout pro báseň Za trochu lásky šel bych světa kraj…
