ZNAČKA: RODINNÁ ATMOSFÉRA
Ervín Bedrníček, kresba: Vhrsti, 9/2015Listoval jsem Učitelskými novinami tak dlouho, až můj zrak padl na inzerát: „Češtináře přijme malá vesnická škola. Značka: Rodinná atmosféra.“ Nebylo proč váhat. Popadl jsem diplom, čepici a holínky a zanedlouho už jsem stál na návsi před novostavbou se sytě oranžovou omítkou. Byla to vskutku idyla. Sluníčko se opíralo do plastových oken, v betonovém květináči se zelenala tráva a po školním hřišti korzovaly školníkovy slepice zvolna vyzobávajíce volejbalové lajny, což mi bylo fuk, neboť jsem neučil tělocvik. Když jsem vzal za kliku u hlavního vchodu, zůstala mi v ruce. Položil jsem ji opodál na parapet, nad nímž viselo oznámení, jakým že strukturálním fondům vděčíme za tento chrám vzdělání. Naštěstí šel zrovna školník na hřiště pro vajíčka a pustil mě do školy. Dveře ředitelny byly pootevřeny. Zevnitř se ozýval přidušený hlas: „Jo, a Falta nebyl ráno na dozoru a Šulcka nemá vyplněný katalogový listy.“ Vzápětí nato vyrazila ze dveří bytost neurčitého pohlaví. Později jsem seznal, že šlo o ambiciózní chemikářku, jež se pilně připravovala na zavedení kariérního řádu a pro niž se mezi kolegy vžila přezdívka Sojka práskačka. Pan ředitel na mě působil dojmem, že se na ředitele příliš nehodí. Možná by se lépe uplatnil jako hlídač parkoviště, řidič vysokozdvižného vozíku či koloťuk u dráhy než jako vedoucí pracovník ve školství. Mluvil nesouvisle, pletl si cizí slova, místo databáze říkal zásadně anabáze, a jeho zvolání „To se na mě nedivte!“ mne poměrně mátlo. Ale co, ředitel nemusí být rétor, hlavně když je manažer a organizátor. To jsem ovšem netušil, že vyhlásí cvičný poplach v hodinu, kdy se píší čtvrtletní písemky, a na den focení, kdy i propadlík Juřena dorazil v bílé košili, domluví exkurzi do čističky odpadních vod. Přes jisté pochyby jsem nabízené místo vzal. Ani po měsíci jsem však nepochopil, v čem tkví inzerovaná rodinná atmosféra. Ředitel nevycházel z ředitelny, kantoři byli zalezlí v kabinetech a děti, holdující mobilům, chipsům a šikaně, mi připadaly jako všude jinde. Až teprve jednou u oběda, tedy u rozvařených těstovin a kusu flaksy, jež se nedala ukrojit, mi veterán sboru odhalil jádro pudla. V kostce: ředitel je starostův spolužák ze střední, při konkurzu ho podržel inspektor, který shání v obci parcelu, vedoucí kuchařku dělá milenka místostarosty, jejíž sestra předsedá školské radě, takže ředitele prakticky nejde sesadit. Veterán bouchl pěstí do stolu, na němž se paprskovitě vytvořila prasklina. „A stavbu školy vysoutěžila firma, kterou vlastní něčí bratranec,“ dodal. Když jsem z okna jídelny spatřil starostův dům se sytě oranžovou omítkou, byla mi věc už mnohem jasnější. Na druhý den jsem v rámci projektu Příběhy bezpráví chystal besedu s pamětníky. Potřeboval jsem k tomu školní mikrofon a reprobedny, které se však, jak se ukázalo, celoročně nacházejí ve zkušebně rockové kapely syna paní zástupkyně. Místo mikrofonu jsem dostal letáček zvoucí na koncert jejich death metal bandu ve školní tělocvičně. A tak pamětníky protektorátu holt nebylo slyšet. Pustil jsem se raději do záchrany školní knihovny. Pomocí grantu jsem nakoupil docela slušné publikace, které se však záhy začaly ztrácet. Musel to být někdo ze sboru, protože děti se knihovně obloukem vyhýbaly, jako by v ní strašilo. Měl jsem podezření, že strakou je Sojka práskačka, známá knihomolka. Jednou jsem se vplížil k ní do kabinetu a za soustavou křivulí objevil uloupené svazky. Když jsem se vydal Sojku napráskat do ředitelny, rozlehl se školou hrdelní výkřik. V suterénu prasklo fórové odpadní potrubí. Zaplavena byla kuchyň, šatny i knihovna. Všechny nově zakoupené knihy byly prolité splašky. Šetření školní inspekce zjistilo, že šlo o běžnou únavu materiálu (unavil se dost brzy), načež inspektor získal lacino obecní parcelu. Sojka práskačka byla odměněna prémií, neboť ve svém kabinetě prozřetelně zachránila nejcennější svazky školní knihovny před močůvkou. Škole se začalo říkat ZŠ U hovna, ale nevím, jak to vlastně bylo míněno. V tu dobu jsem už na ní neučil a hledal si novou práci. Klidně se spokojím s nějakou otlučenou sídlištní školou, jen když v ní nebude panovat rodinná atmosféra. To bych už asi nepřežil.
