Pomáhá alternativní léčba dětem s poruchami učení?
7/2012Můj syn má dyslexii, dysortografii a dysgrafii. Chodí do třetí třídy a škola je pro něj hodně náročná. Docházíme ke speciální pedagožce a škola, kam syn chodí, má zavedený program oddělené výuky českého jazyka pro děti s poruchami učení. Nápravná cvičení, která se synem provádíme, ho moc nebaví, proto hledám, jestli neexistují i nějaké další možnosti. Moje známá mi nedávno doporučovala kinezioložku, která se prý specializuje právě na léčbu poruch učení. Než se k ní vydáme, ráda bych se zeptala, jestli kineziologie může synovi pomoci. Při různých příležitostech se setkáváme s propagací metod, jako je kineziologie, biofeedback nebo aromaterapie coby zaručených způsobů „vyléčení“ dyslexie. Na některých internetových vyhledávačích se dokonce při zadání hesla dyslexie objeví jako první komerční reklama na kineziologii. Nutno říci, že zmíněné tři alternativní přístupy jsou v České republice nejpopulárnější a nejtradičnější. V tomto si nezadáme s USA, kde podobných nabídek „zaručených metod“ je nepoměrně více. Když hovoříme s rodiči dětí, kterým byla diagnostikována dyslexie, dysortografi e, dysgrafi e či dyskalkulie, jsme nuceni jim říci, že se jedná o celoživotní zátěž, že jejich potomci mohou mít dlouhodobě obtíže ve čtení, psaní či počítání a jediné, co lze dělat, je intenzivně s nimi pracovat. Čím jsou děti menší, tím více doporučujeme zaměřit pozornost na rozvoj oslabených oblastí a jejich maximální posilování. Nic není defi nitivní -obtíže, které mohou působit jako enormní, se mohou systematickou prací s dítětem zmírnit na akceptovatelné. U starších žáků, ale i u dospělých pak hovoříme spíše o tom, jak mohou využívat své silné stránky, kterými bezpochyby disponují, a jak mohou nalézt cesty, jak poruchám učení čelit, naučit se s nimi žít a současně jejich projevy v běžném životě co nejvíce eliminovat. Současně všem říkáme, že lidé s dyslexií (i dalšími SPU) jsou ti, kteří se učí jinak. Neznamená to, že se nemohou naučit, SPU v žádném případě nesvědčí pro hloupost a neschopnost. Naopak mnozí jedinci s dyslexií jsou v některých ohledech nesmírně nadaní a schopní. U některých se, možná v důsledku nutnosti kompenzovat své obtíže, rozvíjejí jiné schopnosti a dovednosti dokonce nadprůměrně. Mnoho lidí s dyslexií nalezneme mezi známými umělci, ale také mezi slavnými zakladateli úspěšných firem apod. Důležitá je však dostatečná vytrvalost, ale také odolnost vůči občasnému nepochopení okolí a především stálá snaha hledat, jak by ono učení jinak mělo probíhat, aby skutečně využívalo potenciál dotyčných, nikoli je nutilo pracovat těmi způsoby, které jsou pro ně nejméně příznivé. Při nejlepší vůli nemůžeme rodičům ani jejich potomkům říci, že dyslexii lze jednou provždy vyléčit, že existují metody, které dokážou jedince s dyslexií definitivně obtíží zbavit. Výzkum v této oblasti probíhá již bezmála století, a přestože mnohé zůstává stále utajeno, víme již dost, abychom uměli říci, z čeho pramení oslabení ve smyslu specifi ckých poruch učení a jaké postupy intervence se mohou pro každého jedince individuálně hodit. Jde totiž také o to, že spektrum obtíží souvisejících se specifi ckými poruchami učení se může lišit. Víme sice, co tvoří základ obtíží, ale mnohé další symptomy se mohou vyskytovat u jednoho a nemusí objevit u druhého (např. oslabení krátkodobé a pracovní paměti, zhoršená orientace v čase a prostoru, oslabený jazykový cit). Také proto je třeba volit u každého žáka či studenta nebo i dospělého klienta se specifi ckými poruchami učení vhodný program intervence šitý jemu na míru, a to nejen z důvodu možných odlišných obtíží, ale též s ohledem na jeho věk a oblasti, v nichž se obtíže projevují a které potřebuje podpořit. Je pochopitelné, že rodiče i starší jedinci se specifi ckými poruchami učení neslyší vždy rádi, že budou muset vyvinout vlastní iniciativu a sami něco vykonávat, dokonce dlouhodobě. Zároveň je běžné, že hledáme jednodušší cesty řešení a nechceme slyšet o problémech, které přetrvávají dlouhodobě. Ze stejných důvodů si někteří rádi čtou horoskopy nebo chodí ke kartářkám. V tomto smyslu je třeba rozumět těm, kdo se uchýlí k alternativním přístupům, jež slibují výsledky, které skutečná odborná veřejnost slíbit nemůže. Zároveň je docela dobře možné, že některé postupy mohou mít určitý efekt. Možná aromaterapie zmírní stres, jejž dítě prožívá ve škole, a jemu se skutečně do jisté míry uleví a tak se mu bude pracovat lépe. Rozhodně hraje roli i tzv. placebo efekt, tedy přesvědčení o účinnosti metody, o které nás někdo vysvětlil, že je spolehlivá. Takže následně vnímáme zlepšení, nebo se dokonce obtíže skutečně zmírňují navzdory skutečnosti, že by žádná změna logicky nastat neměla. Je ovšem zcela iracionální se domnívat, že aromaterapie obtíže odstraní. Neexistuje pro to žádné spolehlivé vědecké zdůvodnění. V nedávné době jsme se setkali s případem, kdy dospělá žena s dyslexií začala docházet na kineziologii, kde jí bylo přislíbeno „vyléčení“. Po prvním sezení jí dotyčná kinezioložka nabídla sezení další a doporučila jí, aby mezitím intenzivně studovala Pravidla českého pravopisu, respektive celá si je stále dokola četla. Bude mít kineziologie skutečně nějaký účinek, nebo si dotyčná spíše zapamatuje některé poučky, které si doposud pamatovala jen matně? Když bude číst pravidla stále dokola, je vcelku logické, že se při psaní možná zmírní její obtíže se správným zápisem slov a aplikací gramatiky, minimálně krátkodobě po dobu intenzivního studia pravidel. Je také možné, že mezi oběma ženami vznikl určitý vztah, který může přispět k pocitu, že se něco mění a zlepšuje. Jinými slovy, opět jsme u placebo efektu. Podobné zkušenosti máme i s biofeedbackem, o němž mnozí klienti hovoří jako o dočasném zdroji zlepšení (je otázkou, zda to vyváží poměrně vysoké finanční částky, které je třeba investovat). Je pravda, že biofeedback nutí klienty k určité specifi cké aktivitě, která může napomoci k lepší koncentraci na práci, ke zklidnění apod. Všechny zmíněné metody jsou ovšem zaměřeny velmi obecně a slibují vyřešení různorodých obtíží. Právě proto, že podobných nabídek se objevuje stále více, odborná veřejnost klade důraz na metody, které jsou prověřeny spolehlivými výzkumnými postupy, jež jsou kriticky zhodnoceny, jejichž využití bylo dlouhodobě sledováno a prověřováno nejen dojmy z praxe, ale především vědecky. Žádný z takových postupů neslibuje stoprocentní úspěšnost, všechny vyžadují iniciativu protistrany, tedy klientů, a rozhodně žádný neužívá nabubřelá hesla, která nabízejí zaručený úspěch. Důležitými znaky vědeckých metod jsou také pokora před možnostmi dalšího rozvoje a především víra v klienty a v jejich kompetence. Vědci nejsou ti, kdo hlásají pravdu, ale ti, kdo se snaží porozumět. Ačkoli je to někdy těžké, rodiče i jiní vychovatelé by si měli uvědomit, že jsou tady pro své děti či žáky, nikoli obráceně. Volba rodičovství i učitelské profese znamená závazek, že uděláme pro děti, co bude v našich silách, nikoli že budeme hledat instantní řešení a doufat, že nám vše usnadní. Svou arogancí se snaží zamaskovat vlastní nejistotu a neschopnost. Psychologové z Michiganské státní univerzity a z Univerzity v Akronu vytvořili novou škálu pro měření arogance, již nazvali WARS (zkratka anglického Workplace Arrogance Scale), která organizaci pomůže identifi kovat arogantní manažery dříve, než ji poškodí. Arogance je charakteristická ponižováním druhých ve snaze prokázat své kompetence a nadřazenost. Profesor psychologie Stanley Silverman z Univerzity v Akronu se svým týmem porovnal projevy manažerů, kteří se chovají arogantně, s projevy těch, kdo nejsou arogantní, a konstatoval, že arogance nadřízených souvisí s jejich nižšími výsledky v testech inteligence a také s jejich nižším sebehodnocením. „Chová se váš šéf jinak k vám a jinak ke svým nadřízeným?“ ptá se Silverman. Pokud odpovíte „ano“, signalizuje to podle něj aroganci. Dalším varovným signálem je podle Silvermana vyvyšování osobních zájmů nad zájmy organizace nebo diskreditování názorů a námětů spolupracovníků během společných porad. Pokud šéf odmítá konstruktivní návrhy a neustále se vyvyšuje nad druhé, je to podle něj také signálem, že máme co dělat s agresivním manažerem. Silverman tvrdí, že arogantní nadřízený představuje pro organizaci velké nebezpečí. Nedokáže vést své spolupracovníky ani motivovat tým k lepší práci. Jediné, co dovede, je vytvořit nepřátelské ovzduší na pracovišti, tvrdí Silverman. Říká také, že arogance je povahový rys, ne pouze ojedinělý projev chování. Vyzývá zaměstnavatele k tomu, aby se na pracovištích snažili vytvořit přátelské ovzduší a aby vedli manažery k tomu, aby se ke svým spolupracovníkům nechovali povýšeně a netolerovali arogantní chování mezi zaměstnanci. „Proč se někteří šéfové chovají arogantně?“ táže se na závěr Silverman. „Vidím to takhle. Kdybych se bál, že druzí lidé poznají, že na svoji práci nestačím, začal bych je ponižovat a dávat jim najevo, že jsem něco víc. A když bych takhle zdeptal všechny kolem sebe, mohl bych zářit jako hvězda,“ vysvětluje psycholog. Zdroj: Apa.org
