Knížky dětem ukazují barevnost světa

Proč jste Mravenčí chůvu založily?

Marie: Několik let jsme přemýšlely o tom, že spolu budeme něco dělat, ale protože obě máme malé děti, nápad se vyvíjel podle toho, jaké jsou naše možnosti. Uvažovaly jsme, že si v Liberci otevřeme vzdělávací centrum zaměřené na knihy, ale před dvěma lety jsme došly k závěru, že nyní nic takového dělat nemůžeme. Spolu ale tvoříme časopis Ben Já Mína a už jsme byly zvyklé nějak spolupracovat.

Loni na jaře, kdy začala koronavirová pandemie, jsme dostaly nápad, že bychom mohly nějak podpořit malé nakladatele a knihkupce. Z toho pak vzešla myšlenka na anketu o doporučených knihách pro různé věkové kategorie, kdy jsme oslovily několik redaktorek a knihkupkyň, blogerek, nakladatelek… Vzešla z toho spousta informací, a my jsme začaly přemýšlet, jak je pošleme dál. A z toho vznikla Mravenčí chůva. Máme profil na Facebooku a jednoduché webové stránky, ale vzhledem k rozvoji projektu jsme od konce září spustily mnohem větší web, který tedy nyní funguje a stále roste. Ohlas byl tak velký, že jsme se rozhodly, že se tomu budeme věnovat víc.

Mravenčí chůva je takový pěkný, poetický název. Proč si tak říkáte?

Julie: Hledaly jsme název, kterým jsme chtěly vzdát hold nějakému českému autorovi knížek pro děti. A protože obě máme rády Daisy Mrázkovou, moc si jí vážíme, chtěly jsme vyjít z jejího díla. Ale žádný název moc neodpovídal tomu, co jsme chtěly. Nakonec jsme si vzpomněly na Písně mravenčí chůvy, ačkoli ani jedna tu knížku nevlastníme, protože je nesehnatelná a dotisk se neplánuje.

Název propojuje několik věcí, o které nám šlo. Jednou byl pečující přístup o lidi na druhé straně, což je nám blízké a je to spojeno s chůvami. A pak se nám líbilo slovo mravenčí, které ukazuje na spojení s přírodou. Jak asi víte, obě jsme skautky a přestěhovaly jsme se z Prahy blíž přírodě. Příroda je pro nás důležitá, myslíme si, že to je téma současnosti. A tohle téma chceme akcentovat i v Mravenčí chůvě.

Věnujete se knihám pro děti. Co je na nich pro vás tak zajímavého?

Julie: Je to pro nás jedno z možných oken do světa, které zprostředkovává zkušenosti různých lidí a míst. Víme ovšem, že to je jeden z možných nástrojů, že svět se dá poznávat i pomocí jiných prostředků a zážitků. My ale máme knihy hodně rády a orientujeme se v nich, takže proto jsme si vybraly tuhle cestu.

Nedávno jsme dělaly rozhovor s Maryanne Wolf, americkou odbornicí na čtenářství. Maryanne říká, že když se člověk dopracuje k hlubokému čtení, stává se díky tomu empatičtějším, podporuje to jeho demokratické myšlení, schopnost domlouvat se s různými lidmi, a to jsou pro nás zásadní, důležité hodnoty, ke kterým vedeme vlastní děti. Přijde nám důležité podporovat v tom i ostatní.

Marie: Kniha může může otevřít další diskusi. Maryanne říká, že už při naslouchání předčítané knize mohou děti objevovat barevnost světa kolem nás. Zjistily jsme, že to opravdu funguje, že nám to pomáhá přemostit i složité situace, pokud sáhneme po knize, která toto téma obsahuje. Kniha také může rozvíjet zájem dítěte o určité téma. Věříme, že pro každé dítě existuje kniha, která ho může zaujmout. Je jen třeba se v tom nějak vyznat a pak hledat. Někdy je to ale náročné a vyžaduje to mravenčí práci (směje se).

Julie: Společné čtení podporuje vztah rodičů s dítětem, a to nám přijde jako úplně nejdůležitější.

Jak starým dětem už můžeme číst? A s jak starými dětmi? 

Marie: Určitá část rodičů čte dětem už tehdy, když jsou ještě v bříšku. A myslím, že dítěti můžeme už od narození číst cokoli. Říká se, že čtení může malá miminka uklidnit, takže já žádnou spodní hranici nemám (směje se).

Julie: Takovýmto čtením vytváříme jistý základ. Když čteme miminku, není to ještě čtení v pravém slova smyslu, ale dítě se přitom seznamuje s knihou.

Marie: Na webu pracujeme se čtenářskými kategoriemi podle čtenářské úrovně, protože se nám stále zdá, že je to jakési vodítko, ale myslíme si, že bychom se měli řídit konkrétním dítětem, pro které knihu hledáme. První kategorii jsme nazvaly Ochutnávač, protože malinké dítě s knihou ještě hodně manipuluje, ochutnává ji a podobně. Myslíme si ale, že to je důležitá součást vztahu s knihou. Když se dítě s knihou v raném věku nepotkává, může se stát, že bude složitější podpořit jeho čtenářství. Děti tedy mohou být obklopeny knihou už odmalička a záleží jen na rodičích, co ustojí (směje se).

Podstatný je společně strávený čas. I u maličkých dětí se během dne dají najít chvíle pro „čtení“. A horní hranice pro společné čtení neexistuje, měli bychom s nimi číst, dokud o to mají zájem. Občas se stane, že když dítě začne ve škole číst, rodič nabude dojmu, že už s ním číst nemusí. Ono ale naopak moc pomáhá, když i těmto dětem rodiče stále čtou a jsou jim při čtení oporou. Rodiče někdy očekávají, že děti se naučí číst ve škole, takže si stačí k nim jen sednout a „odtrpět“ to, co mají za úkol přečíst. Přitom ale můžeme společně číst i s dětmi náctiletými, vybrat si třeba něco složitějšího, a získáme tím prostor si s nimi o tom povídat, objevovat nějaká další témata.

Julie: Maryanne Wolf vychází z výzkumů, kde se ukázalo, že až ve věku kolem třinácti let se srovnává schopnost vlastního čtení.

Knížky mají v dnešní době velkou konkurenci v podobě audiovizuálních obsahů, které jsou dostupné vždy a všude. Mají šanci v téhle pomyslné soutěži vyhrát?

Julie: Mluvily jsme o tom s Maruškou už několikrát. Nestavíme to jako soutěž. Se svými vlastními dětmi budujeme pozitivní vztah ke knihám a souběžně s tím se děti seznamují s digitálními médii. Existují samozřejmě výzkumy, z nichž vyplývá, že čím více času dítě tráví u digitálních médií, tím je slabší čtenář, zároveň jsme ale optimistky a myslíme si, že je třeba děti inspirovat. Navíc současné české výzkumy ukazují, že to s tím dětským čtenářstvím není zase až tak hrozné. Doufáme, že knihy obstojí.

Marie: Snažíme se v tomto duchu stavět naši práci. Jak dnes stále někam běžíme, je pro rodiče těžké najít si čas na čtení. A pak vlastně nemůžeme ani očekávat, že by se z dětí stali velcí čtenáři. Jsou to spojené nádoby. Pokud jako dospělá trávím hodně času na mobilu a děti mě číst nevidí, nebo čtu až v době, kdy ony už spí, těžko je budu přesvědčovat o tom, že čtení je důležité. Když tomu ale prostor dám, může fungovat obojí, děti mohou hrát hry nebo se dívat na pohádky, ale zároveň si mohou rády číst. Faktem ale je, že různá videa a audiovizuální obsahy jsou prostě lákavější. Maryanne ale říká, že čtení nemá být špenát. Že to má být kornout se zmrzlinou. Snažíme se proto rodičům doporučovat knihy, které by děti mohly zajímat.

Julie: Knihy navíc nejsou jedinou oblastí života.

Co podle vás rozhoduje o tom, jestli kniha dítě zaujme?

Julie: Čerpáme z výzkumu České děti a mládež jako čtenáři 2017, ze kterého vyplývá, že klíčová je obálka. Je nasnadě, že obálka je pro děti důležitá. Řekly jsme si, že se nyní budeme zabývat tématem školních knihoven. Zásadní je už to, jak knihy vystavíme, jestli z nich nevidíme jen hřbety. Zvlášť menším dětem pomůže, když knihy uložíme tak, aby byla obálka čelem. Funguje to skvěle.

Vliv mají i další věci, například téma. Na webu se snažíme knihy řadit i tematicky, přiřazujeme jim štítky podle námětu, a píšeme také tematické články. Pokud dítě čtení až zas tak nezajímá, snažíme se rodiče povzbuzovat v tom, aby hledali knihy podle jiného jeho zájmu. Baví dítě fotbal? Je nasnadě koupit mu Fotbaláky nebo životopis Messiho. Dobře fungují komiksy, zatím jsme nepotkaly děti, které by tenhle žánr nebavil.

Komiksy ostatně doporučoval i psycholog Zdeněk Matějček.

Marie: Zajímavé, že to zmiňujete. Pořád se stává, že komiks ve škole není uznáván jako kniha.

To je ale chyba, v zahraničí je komiks regulérní literatura.

Julie: My to tak také chápeme. Nedávno jsme o tom mluvili s blízkým rodinným přítelem. Jeho syn čte hodně, především historické komiksy, ale jeho učitelka na progresivní škole komiksy ve čtenářském deníku nechce. A rozum zůstává stát nad tím, proč.

Marie: Ještě k výběru knih… Osvědčuje se, když si děti doporučují knihy navzájem. A i proto chceme dát na našem webu prostor pro zveřejňování recenzí, které píši samy děti.

Můžeme nechat děti, aby si knihy vybíraly samy, nebo je výběr na nás?

Julie: Jednoznačně to je na nich. Pokud mají mít kladný vztah ke knihám, musí to být ony, kdo se na výběru přinejmenším podílejí. Ideální nám přijde, když dítě může jít do knihovny a vybrat si tam samo, co chce. Případně jít jednou za čas do knihkupectví. U nás doma to chodí tak, že něco vybírám já a něco děti. I když si vyberou třeba komiks Šmoulové, je jejich výběr důležitý. A navíc někdy zjistím, že jejich výběr není až tak nehodnotný, jak mi připadá. A i když by nestála za moc, může to být podnět pro to, abychom si o tom s dítětem povídali. Třeba se může stát, že je v knize něco, co mi nepřipadá úplně morálně správné, a bavíme se pak o tom, že se mi nezdá, jak hrdina knihy vyřešil nějakou situaci. Dá se tím pracovat, ovšem stojí to pochopitelně čas.

Jaká kritéria zvažujete, když vybíráte knihu pro dítě?

Marie: U mě to je určitě téma, protože moje děti vždycky v nějakém „jedou“. Případně volím téma, o kterém si myslím, že bychom je mohli objevit. S Julií se často zaměřujeme i na složitější témata, přijde nám zajímavé číst třeba knihy o smrti, o zkušenosti s válkou, o migraci… Je pro nás důležité, aby naše děti někde tato témata potkaly. Snažím se také v tom moři knih vybírat ty, které jsou vizuálně a zpracováním atraktivní. Pokud jde o knihu, kterou přečteme jen jednou, doma ji mít nemusíme a můžeme si ji půjčit v knihovně.

Julie: Když u nás vybíráme knihy, které pořídit, může se zdát, že sledujeme detaily, ale je pro nás hodně důležité grafické zpracování. Kniha může být dobrá, pěkně napsaná, ale grafické zpracování ji shodí. Zajímá mě i samotné knižní zpracování. Zásadní je pro mě také příběh, pokud to tedy je příběhová kniha. Jak je silný, jaké má poselství. Zdá se mi také, že stojí za to sledovat konkrétní nakladatele a autory. Vím třeba, že když koupím knihu Petra Horáčka, bude se u nás doma líbit. A známe i jiné autory, kteří jsou víceméně sázkou na jistotu. I proto vedeme online magazín, kde s nimi naše čtenáře seznamujeme.

Marie: Přijde mi také dobré zohledňovat, kde se moje děti zrovna nacházejí, jaké knihy zvládnou poslouchat, a to jak vzhledem k věku, tak ke zpracování, a pak na to navazovat. Osvědčuje se nám mít širokou plejádu knih, abychom mohli sáhnout a vybrat. Chápu, že tohle mnozí rodiče dělat nemohou.

Říká se, že děti málo čtou. Máte nějaké tipy, jak je ke čtení dovést?

Julie: Pokud je to jen trochu možné, tak ať jsou děti knihami obklopené. Máme velký starý dům a v každé místnosti jsou nějaké knihy pro děti. Všude jsou nějaké kopičky rozečtených knížek (směje se). Pro moje děti jsou knihy naprosto samozřejmá součást života.

Marie: Některým dětem pomohou i audioknihy. Určitě to je vrstevnické doporučování, což je mocný nástroj, který ne všechny školy využívají.

Julie: Ve školách to jsou dobře vybavené školní knihovničky. Naše spolupracovnice Petra Žallmannová se věnuje tomu, že ve svém regionu spolupracuje s mateřskými školami, které si ji zvou k tomu, aby jim vytřídila knihovničky. A ona pak nafotí knihovnu, kde zůstaly dvě osamělé knihy, a hromadu těch, kterých je možné se už zbavit. Většinou jsou to knihy, o které už děti nemají zájem, jsou příliš vzdálené jejich realitě. S tím souvisí jeden příběh, který se sice týká starších dětí, ale je dosti výmluvný. Jedni naši kamarádi vyprávěli, že když měla jejich dcera měla online hodinu češtiny, učitelka se jich zeptala, co teď čtou. Polovina dětí řekla, že Prašinu, ale češtinářka ji neznala. „Jak to je možné? Žádná jiná kniha pro děti nedostala takovou pozornost,“ říkala dívčina maminka. Zdá se nám důležité současnou literaturu sledovat. Myslíme si, že je potřeba jednou za čas jít do knihkupectví a nějakou novou, současnou knihu tam vybrat, nejen tahat z knihovny to, co jsme četli my jako malí.

Bavíme se o čtení. Co jste četly jako malé a co čtete nyní?

Julie: Jsem sice silný čtenář, ale pocházím z nečtenářské rodiny, doma jsme skoro žádné knihy neměli. Klíčová pro mě byla škola a pak skaut. Díky své babičce jsem zjistila, že existuje knihovna. Takových knížek na jednom místě! Jako opravdu malé dítě jsem tedy asi nic nečetla, začala jsem až ve škole a ve Skautu. Četla jsem dobrodružné knížky, Foglara, Zapletala, a pak jsem velmi rychle začala číst dospělácké knihy. Naposledy jsem četla Amerikánu, kterou vydal Host, a snažím se každý rok přečíst nějakou současnou českou prózu. Mám ráda Petru Soukupovou a poslouchala jsem teď její Věci, na které nastal čas. Loni jsem měla intenzivní rok s africkými autorkami. A stále čtu knihy pro děti, teď právě Piráty z Ledového moře, které vydal Portál, a knihu (Ne)obyčejný kluk. Vůbec se nemusím snažit mít přitom dětské oči, knížky ke mně promlouvají i jako k dospělé a moc mě ten čtenářský zážitek těší.

Marie: S dětstvím a nečtením knih pro děti to mám s Julií podobné. Můj táta je sice velký čtenář a doma byly spousty knih, ale pro dospělé. Když v 90. letech začaly vycházet různé encyklopedie, naši je kupovali ve velkém a mně to moc bavilo. Mám o dost staršího bratra, který když jsem byla v první třídě, žil aktivním skautským životem, takže jsem brzy začala číst Hobita a Pána prstenů, foglarovky a mayovky. Pro dívčí literaturu nebyl prostor (směje se). Mám ráda romány, zejména historické. Naposled jsem četla Zuzanin dech a teď čtu Paxe, což je kniha o dvanáctiletém klukovi. Moc mě to baví, takovéto knihy se mi jako malé do rukou nedostaly. A s dětmi čtu knihu Děti z naší vily, což jsou vlastně Děti z Bullerbynu současné doby. Tahle kniha nás všechny baví. A pak čtu knihu Proč spíme?, protože málo spím (směje se).

Mgr. Marie Těthalová

Julie Dominika Zemanová se narodila v roce 1988. Má blízko k umění. Vystudovala teorii a dějiny filmu. Vede už pátým rokem Ben Já Mínu – časopis pro předškoláky. Nejvíce ji oslovují neotřelé bilderbuchy (obrázkové knihy) a knihy pro děti na témata, která hýbou společností. Bilderbuchy prohlíží se třemi dětmi.

Marie Podvalová se narodila v roce 1985. Je ráda s dětmi v přírodě. Vystudovala speciální pedagogiku a pracovala jako logopedka. Spolupracuje při tvorbě Ben Já Míny – časopisu pro předškoláky. Baví ji dobré naučné knihy, v poslední době si oblíbila komiksy přibližující novodobou historii. Zkoumá je se svými dvěma syny.