Kdyby ty covidy nebyly…

„Přežil jsem množiny, inkluzi, autoevaluaci, vši, devatenáct ministrů školství…,“ ševelil ředitel do stěn prázdné kanceláře, když si předtím pustil rádio, aby jeho štkaní nedolehlo až do sborovny. „Přežil jsem syrečky přilepené pod katedrou, švába v třídnici, branné cvičení, Noc s Andersenem, čtyřiadvacet hloubkových inspekcí…,“ už skoro vzlykal, zatímco rádio hrálo Dvořákovo Rekviem. 

„Přežil jsem, když tělocvikářka Tichá kousla při šplhu na tyči nemotorného žáka Vohnouta do zadku, když repetenti Blažíček s Moulisem vysadili dveře od učitelského záchodu, zrovna když se uvnitř nacházela zástupkyně Nedbalová, když 7. B na konci školního roku věnovala fyzikářce Hvížďalové sadu holítek na nohy, když žák Lorenc vystoupil na recitační soutěži Hálkovo pírko s básní Hejkal žvejkal v hubě vejkal…,“ odmlčel se na chvíli ředitel Kodejšek a dodal: „Ale tohle nepřežiju!“

Rádio spustilo ryčnou dechovku Kdyby ty muziky nebyly, což frustrovanému pedagogovi znělo jako Kdyby ty covidy nebyly… Ano, pandemie koronaviru covid-19 se stala tím břemenem k neunesení, jež drtilo ředitelův hřbet. A jelikož nikdo v kanceláři nebyl, vyléval své srdce alespoň kosovi, jenž na něj nevěřícně zíral z krmítka za oknem ředitelny.

„Všechno to začalo rouškami,“ zahájil svou lamentaci Kodejšek. „Nezletilí žáci chodili do Žabky naproti škole a kupovali si kryti za rouškou z nanovlákna camelky a budvar. Rouškou zahalená tvář způsobila také to, že jsem přijal na informatiku učitele Erata, jehož jsem před měsícem pro neschopnost vyhodil. A také jsem omylem vynesl za flígr ze dveří školního inspektora Jarolímka, kterého jsem za respirátorem nepoznal a mylně ho pokládal za podomního prodejce pracovních sešitů z nakladatelství Zvídálek.“ V rádiu zatím Dvorský s Černochem svorně pěli „A jestli ne, tak jsme se zmýlili…“