A tak čekám potají…

Rozespalé ráno, první káva, venku ještě šero, postupně se probouzím… Tělo je sice vzhůru už dávno, ale moje mysl se stále ještě protahuje a zívá na celé kolo. Potají čekám, co mi tohle prosincové dopoledne přinese. A už je to tady. První kávu nevypiju sama, ale s kolegyní, postupně na chodbě potkávám další, a už mě přešla chuť zalézt pod deku a spát. Ne že bych v redakci měla kde… Živě si pamatuju, jak vypadala moje rána v mateřské škole. Když jsem do školky chodila jako malá, vodíval mě táta, který pak spěchal na ranní do nemocnice. Vedl za ruku ospalou holčičku, která pak obvykle zalezla do koutka a byla ráda, že po ní nikdo nic nechce. Jako učitelka jsem pochopitelně nikam zalézat nemohla, ranní kávu jsem měla schovanou mezi květináči na skříňce s hračkami a tiše jsem vítala rozespalé děti, které někdy zapluly do relaxačního koutku, aby se „dopekly“. Pod dekou, potají, s očekáváním toho, co bude. Zima je pro mě jedno velké ráno. I když ale mám pocit, že bych se mohla klidně proměnit v hibernujícího medvěda, stále mám na co čekat, na co se těšit. Třeba na sníh, na mrazivé slunečné dny, na dlouhé večery s barvami a štětcem…

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám, ať se máte stále na co těšit. I když to jsou maličkosti, jako je první káva, kterou navíc nevypijete sami. Z drobných rituálů, které zachováváme, roste naděje. Naděje, že ráno vyjde slunce, i když za mraky, že nás bolavé koleno jednou přebolí, že…

Mgr. Marie Těthalová