Školka může v dítěti podporovat zvídavost

Tento školní rok se zatím – setkáváme se v půli října – vyvíjí celkem normálně. Jaký vliv měly uzavřené mateřské školy na děti a jejich pohodu?

Jako psycholožka nemohu generalizovat, říkat, že udělaly se všemi něco stejného. Vlastně to, že se pandemie i další situace interpretují tak, že něco udělaly se všemi, je podle mě velký problém, který se objevuje opakovaně.

Pochopitelně to, že děti nechodily do školky, případně to, že si rodina s ohledem na ohroženého člena hlídala situaci ještě více, nad rámec daný uzávěrami, vedlo například k tomu, že některé děti v září nastoupily do školky až jako čtyřleté a vstoupily tak mezi vrstevníky později. A proto se setkávají s adaptačními potížemi, které by jinak nastaly dříve. Některé z nich během onoho roku dozrály, do školky přicházejí zralé a s adaptací problém nemají. Děti, které už do školky chodily, mohly kvůli uzávěrám „vypadnout ze cviku“. Vždycky záleželo na tom, jaké má dítě dispozice k tomu, aby akceptovalo školková pravidla a zvládalo interakci s vrstevníky.

Uzavření škol se týkalo celých rodin. Co pro ně bylo z vaší zkušenosti nejnáročnější?

Nejnáročnější bylo skloubení všech požadavků, které na ně byly kladeny, ale v případě některých rodin šlo i o požadavky, které si na sebe kladly samy. Zatímco některé rodiny se celou dobu snažily být k dispozici všem a všemu, tedy dítěti, práci, domácnosti…, což poté vedlo k vyčerpání, jiné to pojaly jako příležitost k tomu, aby děti učily přizpůsobovat se fungování domácnosti, tomu, že maminka i tatínek pracují. Sice pracují z domu, ale stále to je zaměstnání a je potřeba, aby dítě respektovalo jejich potřeby. U některých dětí a rodin vedlo uzavření i k velmi pozitivním věcem. Některé děti se naučily brát ohled na to, co potřebují jejich rodiče, kteří si na svých potřebách konečně začali trvat.

V souvislosti s lockdowny jsem na mnoha místech četla, že mnozí rodiče se dostali na pokraj svých sil a možností. Jak finančních, tak psychických. 

Ano, pandemie nedopadla na celou společnost stejně. Zejména na rodiny, které jsou ekonomicky slabší, nebo na ty, kde je pouze jeden rodič, případně tam, kde rodič kvůli charakteru svého povolání neměl možnost práce z domova, dopadla zátěž mnohem hůře. Pro sociálně slabší rodiny je také typické, že mívají menší podpůrnou síť, která jim může v podobné situaci pomoci – neboť i jejich rodiny a přátelé se mnohdy potýkají s podobnými problémy.

Rodiny, které patří do střední třídy, si mohou dovolit sjednat například výpomoc s hlídáním, častěji mohou pracovat z domova, mají možnost pořídit nějaké nutné vybavení.

Mohlo nám tedy uzavření přinést i něco dobrého?

Ano, mohlo. Pozoruji, že mnohdy těm, kterým bylo třeba dobře finančně, je ještě lépe, a těm, kteří se měli špatně, bylo ještě hůře. Pandemie stavěla na tom, co už bylo, a zvýraznila to. Pokud rodina měla zdravé mechanismy a možnosti, jak si fungování doma nastavit, situace ji možná jen povzbudila v tom, aby to udělala. Pokud tam ale tento základ nebyl nebo pokud se k tomu všemu přidala ještě finanční tíseň, bylo jim prostě hůře.

Jak zavřené školy ovlivnily situaci dětí s postižením a jejich rodin?

Typicky byli ohroženi lidé, kteří nejsou ve středu zájmů společnosti, dopadlo to na ně hůře. Vracíme se ovšem k tomu, že tento problém zde byl už dříve. Speciálnímu školství a integraci stále nevěnujeme dostatek pozornosti. Nevěnujeme se tomu, zda poskytujeme dětem se speciálními potřebami dostatek podpory pro jejich rozvoj i pro rozvoj mechanismů nutných pro zvládání náročných situací.

Setkávám se  také s rodiči, které online vyučování dovedlo k tomu, že stáhli dítě do domácí výuky. Jednak zjistili, že škola možná nepřináší to, co od ní očekávají, a pak že se dítěti v domácí výuce za asistence rodiče zlepšily nejen známky, ale i to, jak rozumí učivu. Takže vše začali dítěti vysvětlovat sami a mnohdy se v dané rodině i zvýšil klid. A jinde to třeba bylo naopak.

Rodiče, kteří přecházeli na domácí vyučování, mi říkali, že jim školy, které domácí vyučování umožňují, signalizovaly, že mají obrovský nápor zájemců. Někde jde jen o důsledek toho, že rodiče vidí, jak výuka vypadá, ale jinde jde především o speciální vzdělávací potřeby dítěte, které mu jsou doma schopni naplňovat lépe. Je vlastně hloupé, když rodič umí plnit roli učitele lépe. Tak by to nemělo být. Je to velmi smutné zjištění. Zase jsme u toho, že pandemie vypíchla problémy, které tady už byly.

Blíží se období zápisů do škol. Pozorujete u předškoláků, kteří loni do školky v podstatě nechodili, nějaké „mezery ve vzdělání“?

Určité ohrožení tam je, ale nedá se říci, že by školka byla zárukou toho, že nenastanou obtíže. Vždycky záleží na tom, jak školka přistupuje k předškolnímu vzdělávání a co vůbec za vzdělávání považuje. Kromě toho, že by dítě mělo umět držet správně tužku a napodobit grafomotorické tvary a ovládat další dovednosti nezbytné pro osvojení trivia, by do školy mělo odcházet s tím, že dokáže alespoň základně zvládat vrstevnické vztahy, že se umí přidat ke hře nebo že umí komunikaci či hru s druhými iniciovat. Také že umí aspoň trochu řešit vrstevnické konflikty. Zejména tyto vztahové věci mohou vzhledem k uzávěrám chybět. Setkávám se ovšem s mateřskými školami, kde si učitelky této věci velmi všímají a snaží se aktivně řešit třeba to, že se nějaké dítě opakovaně dostává na okraj skupiny nebo že mu nějaký typ interakce dělá obtíže. Pak jsou ale školky, kam takové dítě chodí tři roky, ale nic se nezmění. Nikdo to nereflektuje, a když už, tak pouze jako stížnost směrem k rodičům s tím, že „by si to dítě měli nějak řešit“.

To je ale vzhledem k faktu, že se věci dějí ve školce, dost složité na domácí řešení, ne?

Přesně tak.

Do základních škol se zanedlouho zapíšou i děti, jejichž rodiče budou zvažovat odklad školní docházky. Jaká je indikace pro odklad školy? 

Indikací je celá spousta. Může jít o nezralost, a to v rozumové, emoční nebo sociální oblasti. Pohled na odklady školní docházky je různý, někdy i hodně negativní, protože počet odkladů narůstá. Sama jako psycholožka je až tak negativně nevnímám. Myslím, že je potřeba stále přehodnocovat, co od vzdělávání očekáváme, a přehodnocovat musíme i na úrovni systému.

Z mého pohledu je emoční a sociální „nenacvičenost“ různých situací, to, že dítě nemá dostatek zkušeností ohledně zvládání různých situací, docela podstatná okolnost jako argument pro odklad školy. Školka by měla být ideálním cvičištěm, kde si dítě natrénuje sociální vztahy a emoční regulaci, protože ve škole se pozornost soustředí více na vzdělávání. To tedy podle mého také není ideální, ale školka by se každopádně měla na vztahy soustředit více. Pokud je šance odkladový rok dobře využít, je na zváženou, zda jej nevyužít. Berme v potaz i to, že se nám neustále prodlužuje délka dožití, což se týká i přechodu do dospělosti. Posledních 20 let hovoříme o fenoménu vynořující se dospělosti, o tom, že dospělosti vysokoškoláci dosahují až v pětadvaceti, třiceti letech. Je na místě přemýšlet o tom, jestli je šestiletá hranice, kterou jsme si stanovili pro vstup do školy, stále adekvátní. Z výzkumů vyplývá, že se změnily způsoby vstupu do dospělosti. Mladí lidé si nejprve cizelují své možnosti a závazky, a přistupují k nim až později. Postup je prostě jiný a neznamená to nutně, že by to bylo špatně.

Když mluvíme o odkladech a nástupu do školy, měli bychom zmínit i to, že připravenost je dvojí. Nejenže by dítě mělo být připraveno na školu, ale škola by měla být také připravena na dítě, ne?

I když mě k tomu napadá mnoho věcí, řekla bych také, že škola potřebuje pro své závazky v této oblasti nějakou podporu. Můžu vám začít vyjmenovávat, co všechno by mohlo být ideální, ale ideální by bylo, aby se snížil počet dětí ve třídách. Učitelka by také neměla být jediným pedagogem ve třídě. Ano, za nás nějak fungoval stav, kdy nás bylo ve třídě třicet a učitelka byla sama, ale také víme, jak to fungovalo. Leckdy to bylo jen na oko a mnohé děti propadaly sítem.

To je alfa a omega všech změn. Pokud chceme, a měli bychom chtít, aby škola věnovala intenzivní péči problémům dětí a snažila se děti rozvíjet, čímž se zvyšuje jejich šance stát se platnými a prospěšnými členy společnosti, musíme začít právě tím. Když bude ve třídě hlavní učitel, který povede výuku, a druhý pedagog nebo asistent pedagoga se bude věnovat skupince třeba pěti dětí, které potřebují jiný typ opory, může to pomoci. Škola by v ideálním případě měla učit děti zvládat nějaký jejich handicap, a nemusí jít o „diagnózu“, ale o to, že někomu něco prostě nejde, aby si navzdory tomu, že jim něco činí obtíže, dokázaly se situací poradit a v dané oblasti růst. Také by měla napomoci rozvoji v těch oblastech, kde se dítěti daří. Nezbytně sem patří nejen rozvoj kognitivních, ale zejména sociálních a emočních dovedností. Postupně se rozvíjí i metakognice, tedy poznávání toho, jak o věcech přemýšlím, jak se učím, jaké jsou moje myšlenkové postupy. A tohle všechno se sice někde děje, ale aby se to dělo všude, jsou potřeba systémové změny. A pochopitelně i peníze.

I když říkáte, že odklady školní docházky jsou důležité, není téměř čtvrtina populačního ročníku, která nastoupí do školy později, trochu moc?

V této věci jsem daleka nějakých ostrých soudů. Část dětí s odkladem by možná školu zvládla, i kdyby nastupovala v šesti letech, měli bychom se ale ptát, v jakém stavu. I třeba to, že dítěti hned na začátku školu znechutíme, je podle mě docela problém, protože v ní má mnoho dalších let setrvat. Pokud už v první třídě „vlaje“ za všemi ostatními a je vystavováno tlakům ze strany učitelky, kterou „zdržuje“, může to dítě vycítit, i když nejde o extrémní tlak a i když se mu to učitelka nesnaží dávat nějak výrazně najevo. A tohle prostě může být důvod k odkladu. Pokud by ale třídy čítaly patnáct, osmnáct dětí, a pracovali by v nich alespoň dva pedagogové, možná by některé z dětí, které nastupují do školy později, odklad mít nemusely. Za současných podmínek a s vědomím toho, že školní docházka má dopad nejen na rozumový vývoj dítěte, ale i na jeho prožívání a sebehodnocení, některé děti nejspíše odklad potřebují. Je třeba si uvědomit, že odklady „nepadají“ z nebe, dochází k nim na základě nějakého vyšetření a doporučení. Sama jsem se nesetkala s rodiči, kteří by jen tak řekli, že dají dítěti odklad, ale neměli by k tomu žádný důvod. Je možné, že u některého dítěte vedou k odkladu subtilnější důvody, které by ale mohly způsobit větší problém v budoucnosti. Samozřejmě záleží na tom, jak se odkladový rok využije.

Kdo o odkladu školní docházky rozhoduje?

Rodiče musejí s dítětem navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu. Tam dítě vyšetří a dají doporučení k odkladu školy. Proto bych byla opatrná ohledně toho, že bych od stolu odsuzovala, že je něčeho moc. Za každým odkladem stojí odborník, který řekne, že u dítěte vidí důvody k pozdějšímu nástupu do školy. Je na místě nechat rozhodování na odbornících, psycholozích, kteří posoudí zralost a připravenost dítěte pro školu.

Do věci také někdy vstupuje odborný lékař, že?

Ano, je to tak.

Jakou roli hrají v této věci pedagogové mateřských škol?

Mohou hrát velmi klíčovou roli, protože mohou na některé problémy upozorňovat s velkým předstihem. Spolu s rodičem a někdy i za asistence pedagogicko-psychologické poradny, ještě během předškolního vzdělávání a dříve, než se začne mluvit o nástupu do školy, mohou vytvářet systém podpory rozvoje dítěte. Mohou být těmi, kdo si jako první všimnou, že je třeba něčemu věnovat zvýšenou pozornost, a mohou to také ovlivnit.

Děti, které šly k zápisu a jejichž rodiče o odklad nežádají, mají před sebou poslední půlrok školky. Jak jej využít?

Občas mi nejsou jasné některé postupy předškolního vzdělávání, protože vidím, že v některých školách a školkách to pak vypadá tak, že děti se v první třídě učí to, co se učily v mateřské škole. Tenhle postup mi úplně nedává smysl. Měli bychom si říci, co si od povinného předškolního roku slibujeme. Předškolák by se podle mého názoru měl naučit, že se po něm chce jistá práce, ale – a to je důležité pro rozhodování o odkladu – pro budoucí školáky by měla být typická jistá poznávací dychtivost, chuť něco se dozvídat. Pokud to tam není, je to jakýsi varovný signál, že u daného dítěte zralost ani připravenost ještě nenastaly. Tohle může zafungovat jako jakýsi lakmusový papírek, díky němuž si můžeme včas všimnout, jestli máme opravdu předškoláka, nebo jestli je dítě předškolní pouze podle fyziologického věku.

Podle mého se v předškolním i školním vzdělávání málo akcentuje důraz na sociální vztahy, ale také třeba na hru. Rodičům, jejichž dítě se v něčem opožďuje a oni už v jeho čtyřech letech začínají řešit, jestli to dítě „stihne“ všechno dohnat, říkám, že nyní je dítě ve věku, kdy si má primárně hrát, kdy při té hře získává spoustu dovedností. Podle mého je lepší nechatdítě si v předškolním věku hodně hrát, dovolme mu projít dětstvím, pokud se vývojově opožďuje, počítejme s tím, že možná bude na místě odklad. Hra do předškolního věku prostě patří a mnohé dovednosti se na ni nabalují. „Týrat“ čtyřleté děti s vývojovým opožděním sezením u stolečku a různými úkoly, když jim nerozumí, nezajímají se o ně? Samozřejmě i rozvoj volních vlastností je důležitý, ale nevím, zda je vhodné, aby probíhal zrovna takto. Druhý extrém nastane, když je dítě v rozumové oblasti napřed, a my ho zahlcujeme úkoly a až v pěti a půl letech přijdeme na to, že si neumí hrát. A tady bychom také podle mě měli přemýšlet o tom, zda by dítě mělo nastoupit do školy už teď. Ve škole ho hře už nikdo nenaučí.

Co můžeme udělat pro to, aby se děti do školy těšily?

V první řadě děti nesmíme školou strašit. Žádné „počkej, až budeš ve škole“…

Děti, které mají problém s neúspěchem, případně s neúspěchem domnělým, kdy je trápí, že nejsou nejlepší, může školka učit, jak zacházet s tím, že se něco nedaří nebo že něco stojí určité úsilí. Tyto děti potřebují naši empatii, neměli bychom jim hned cpát, že „se nic neděje“, protože dítěti se zjevně něco děje. Potřebují ukazovat, že i když nebudou vždycky nejlepší, jsou pořád moc fajn a zaslouží si, abychom je měli rádi, ale že je srozumitelné, že je to mrzí a štve. Školka může v dítěti podporovat zvídavost a schopnost komunikace a diskuze. Ukazovat mu, že na každém z nás lze najít něco, v čem se nám může dařit a co nás bude bavit. Cílem nemusí být „ve všem nejlepší“, ale hledání toho, co nás naplňuje. Tohle je samozřejmě spíše už pro nás dospělé, ale i u dětí můžeme najít věci, které je těší, a pomocí nich zvládat ty, které jim naopak radost nedělají.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Yuliya Herhalava

Mgr. Zuzana Masopustová, Ph.D., se narodila v roce 1981. Vyučuje dětské poradenství, dětskou diagnostiku a vývojovou psychologii na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V poradenské praxi pracuje s rodiči, učiteli, asistenty a všemi dospělými, kteří mohou vývoj dítěte ovlivnit a jsou ochotni pro to něco dělat.