Příroda se mění každou chvilku

Mgr. Hana Doležalová se narodila v roce 1969. V Karlových Varech založila jedno z prvních mateřských center u nás a pak se roky věnovala svojí původní novinářské profesi. Po letech se k dětem shodou okolností vrátila jako učitelka v běžné mateřské škole. Po roční zkušenosti ve státní školce učila čtyři roky v několika lesních mateřských školách. Nyní se vrátila k novinařině na pozici PR Ekodomova (provozovatele Šárynky).

Bc. Dana Firchová (vpravo) se narodila v roce 1984. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, obor učitelství pro MŠ a dramatickou výchovu. Má tříletý waldorfský kurz pro vychovatele. Působila jako učitelka ve waldorfské MŠ v Praze, v lesní školce Na Cibulce a od roku 2013 působí v lesní školce Šárynce.

Budeme si povídat o dětech a přírodě. Co je na přírodě tak zajímavého?

Hana Doležalová: Příroda je přirozené prostředí a ukazuje se, že se v něm děti cítí nejlépe a že jim nabízí strašně moc podnětů, které my dospělí už často nejsme schopni vnímat. V lese nebo na zahradě máme všechno, co s dětmi potřebujeme.

Dana Firchová: Už mnoho let trávím každý den spoustu času v přírodě. Fascinuje mě, jak se nejen každý den, ale i každou chvilku mění.

A proč a čím je příroda důležitá pro děti?

Hana Doležalová: Julia Robertson nám na jedné přednášce říkala, že když se podíváte na zahradu, kde je skluzavka a další prefabrikované náčiní, a je tam navíc ještě umělý povrch, a pak se podíváte na stejnou plochu lesa, můžete spočítat, kolik je kde podnětů. Zapojíte přitom všechny smysly a zkoušíte rozeznávat tvary, barvy, velikosti, teplotu… V uměle vytvořené zahradě je podnětů mnohonásobně méně. Umělá zahrada je navíc pořád stejná, kdežto výsek lesa se neustále mění.

Dana Firchová: Před jurtou máme zaplachtovanou terasu, v podstatě altán, ale bez oken, kde někdy svačíme. Jednou v létě se během svačiny začal zvedat vítr a do toho začaly bubnovat kapky na plachtu. Pak začalo pršet trochu více, ale my jsme byli v závětří. Říkala jsem dětem, co vidím, že cítím vítr a že mi něco spadlo do oka. Ptala jsem se jich také, jestli cítí, jak se najednou proměnily vůně, když před deštěm je vše cítit silněji. Děti říkaly, co cítí a vidí ony samy, takže zapojily několik smyslů. Pak jsem popisovala, jak déšť bubnuje na plachtu a co jim to připomíná. Děti tak zapojily sluch a také fantazii. Do toho se seznamovaly s počasím, tedy v podstatě se základy meteorologie. Po svačince potřebovalo jedno dítě na záchod, tak jsem se ho ptala, jestli se nepotřebuje nějak přiobléknout. Dítě samo přišlo na to, co si potřebuje vzít na sebe, a zachovalo se tak, aby mu v dané situaci bylo dobře. Děti se tak učí věci z mnoha oblastí naráz, ale nemá to podobu frontální výuky, při které bychom všem najednou sdělili hotové věci. Jen jim popíšeme situaci a ony samy hledají a poznávají, co v ní prožívají.

Vzdělávání a přírodu propojují lesní mateřské školy. Jak to v takové lesní školce, třeba u vás v Šárynce, chodí?

Dana Firchová: Lesní školka není divočina, kde se děti pouze vypustí do přírody, jak si někdy lidé myslí. Máme pevně daný denní harmonogram, který je každý den stejný a upravuje se jen drobně, třeba když jdeme na výlet. Mezi osmou a devátou ráno se scházíme, rodiče přivádějí děti do školky, a v tu dobu si děti hrají a přirozeně mezi sebou navazují vztahy, někdy si povídají s průvodcem, jak se říká pedagogům v lesních školkách, nebo se jdeme podívat za morčátky a nakrmit je.

V devět začínáme ranním kruhem, který probíhá za každého počasí venku. Máme každodenní rituál, který spočívá v několika básničkách, jimž vítáme nový den a vítáme se s dětmi. Pak se dětí ptáme, jaké je roční období, měsíc a den, a poté jeden z předškoláků spočítá ostatní děti. Pak následují další básničky, tančíme, provádíme pohybové cvičení nebo hrajeme hry podle pravidel. Vše ladíme k tématu, které ve školce právě prožíváme a které trvá několik týdnů.