Pravopis v pedagogickém sboru

Pokud by šlo o ojedinělý případ, lze kantorce doporučit, ať si své oficiální zprávy, které píše rodičům a dětem, nechává zkontrolovat někým znalým. Jenže ono nejde o ojedinělý případ. 

Chyb jak máku má v textu kdejaký kantor. A pokud není češtinář, je ochoten se hádat, že to je věc nepodstatná. Důležitá je přece myšlenka! 

Červená propiska

Když dětem při dějepisné písemce sdělím, že budu hodnotit i pravopis, půlku třídy paralyzuji. Prý nezvládnou myslet na dějepis i na pravopis zároveň. Můj argument, že by správná čeština měla být samozřejmostí, se většinou nesetkává s kladným ohlasem. Ale trénujeme to. Po několika letech to u některých tříd jde. Minimálně bez protestů. Učí se to. 

Ale dospělé lidi už to učit nebudu, byť mi při čtení některých oficiálních mailů vyskakuje červená propiska z penálu. Interpunkci vynechává většina pisatelů, shoda podmětu s přísudkem také moc nefrčí, velká písmena už ani nehodnotím, tvrdé a měkké i mi ale často trhá oči. A moc se mi nechce věřit, že jde o překlep. Vždyť to samo křičí, že je to chyba. 

Nu, řekněte, co ve vás vyvolává třeba taková věta: „Slíbyl jsem vám shlédnout filmi z tématem války…“ Vždyť je to do očí bijící. Snad i korektor to musí opravit. Autor je vysokoškolsky vzdělaný člověk. Chce, aby jeho děti měly co největší přehled v dějinách. Často na dané téma komunikuje. Dobrá, je to otec. Není to pedagog. 

Když si ale píši s některými kolegy, nevidím v tom podstatný rozdíl. A znovu opakuji, nekritizuji ojedinělý překlep. Nekritizuji vlastně ani ty pravopisné chyby. Spíš se zamýšlím nad tímto jevem, v poslední době tolik rozšířeným. 

Generace Oprásků

Mladí kolegové mi často oponují, že pravopis je přežitá věc. Na co ho znát? Něco opraví word sám. A přece nejdůležitější – vracíme se obloukem k jádru pudla – je myšlenka. A tak vesele píší na tabuli plno důležitých myšlenek. Často jsou to ale „mišlenky“.