Dobrý den, soudružko učitelko

Ze záplavy retro publikací se vynořil další titul, který se obvyklé produkci vymyká reflexí nostalgie, jíž považuje za „zpětnou faleš našich životů“. Kniha Dobrý den, soudružko učitelko se vrací do dětství generace Husákových dětí.

Publicista Ondřej Horák tu vzpomíná nejen na to, jak si kluci hráli s angličáky na bouračku Hanzlíka a Abrháma z Nemocnice na kraji města, případně na hořícího Nikiho Laudu, že „vdoví furé“ byly višňové bonbóny ve funerálním černé pytlíku a sousloví „pohárová středa“ neoznačovalo jen televizní fotbalová utkání, ale přeneseně i pravidelný středeční sex. V druhém, méně groteskním plánu připomíná konfekčnost onoho dětství i jeho dobově vynucenou schizofrenii. Některé pravdy jsou ovšem nadčasové: „Zápisy do čtenářských deníků měly svéráznou poetiku, neboť v nich ti, kteří neuměli psát, psali o tom, jak četli to, co často nečetli, případně chválili to, co se jim mnohdy nelíbilo, jen proto, že věděli, že by se jim to líbit mělo. Vznikala tak úžasná zdůvodnění typu: Tato kniha se mi líbila, protože je dobrá.“

Jan Nejedlý