Dětem by ve škole mělo být dobře

Jakou jste měla na předchozím pracovišti negativní zkušenost?

Devatenáct let jsem pracovala na jedné škole. Tamější paní ředitelka měla představu, že všichni učitelé budou dělat všechno stejně. Místo aby podporovala individuální přístup k žákům, trvala především na důsledně jednotném dodržování pravidel podle školního řádu. Pro nějakou diskusi a kompromis zde z mého pohledu nebyl příliš prostor. A to i přesto, že jsem vykonávala funkci výchovné poradkyně.

Měly jste spolu neshody?

Ano, naše neshody se vyhrotily v době distanční výuky. Ačkoli jsem aprobovaná na druhý stupeň, učila jsem tehdy třeťáky. Malé děti nesly lockdown hodně těžce. Když začal leden, na děti i rodiče padla beznaděj. A tak jsme si udělali třeba čtecí dny. Vždy ve čtvrtek v sedm večer jsme měli on-line sezení. Děti už byly připravené v pyžámkách, měly čaj, někdo zahrál na kytaru a pak jsme si přečetli pohádku. 

Co následovalo?

Ani na konci ledna nebyla on-line výuka pro děti na naší škole optimální. Děti ani nevěděly, že mají dostat vysvědčení, což mi přišlo hodně smutné. Měla jsem se svou třídou hezký vztah, proto jsme v den vysvědčení ve čtyři odpoledne, de facto tedy po pracovní době, zorganizovali speciální on-line schůzku rodičů a dětí. Zavzpomínali jsme na to dobré, co jsme spolu zažili, promítli si fotky z doby, kdy jsme chodili do školy, a na doporučení ministerstva školství jsem měla pro děti připravena slovní hodnocení. Napsala jsem je formou dopisu, graficky zpracovaného v programu Canva, aby to bylo pro děti atraktivní. V dopise jsem se snažila shrnout, jak se dětem v uplynulém pololetí dařilo, jaký měly přístup k distanční výuce, jestli byly aktivní, dodržovaly pravidla, na nichž jsme se domluvili, jestli plnily domácí úkoly, pracovaly s chutí, dělaly něco navíc. Mým cílem bylo děti hlavně povzbudit a posunout je dál, aby se snažily, aby na sobě pracovaly. Po skončení on-line schůzky jsem dopisy poslala do chatu, jak jsme byli domluveni s rodiči.

V čem byl problém?

Problém nastal ve chvíli, kdy mě rodiče veřejně pochválili. A paní ředitelka se to dozvěděla. Okamžitě totiž vznikly diskuse, jak je možné, že ostatní děti v den vysvědčení ani nevědí, že nějaké vysvědčení je. Rodiče a děti se o známkách dozvěděli jen tak, že byly odkryty v programu Bakaláři. Malé děti se do programu vůbec nedostanou. Byla jsem tedy pozvána do ředitelny, kde mi bylo naznačeno, že bych program Microsoft Teams vůbec neměla po pracovní době používat ke komunikaci s žáky a rodiči. Následovaly i další neshody, o kterých nerada mluvím.

Doba lockdownu navíc poznamenala i vaši rodinu…

Ano. Celá věc se ještě vyhrotila tím, že moje třináctiletá dcera ke konci lockdownu spadla do problému s anorexií. Situace byla hodně vážná. 

Jak k tomu došlo?

Šlo o kombinaci toho, že vyrůstá jako jedináček, v lockdownu měla spoustu času, nevěděla, co si s ním počít, začala hodně cvičit, věnovat se zdravé výživě. Pak zahlédla na Instagramu nějaké moudré rady o tom, jak je třeba cvičit, nejíst cukr a tak podobně. Zpočátku to vypadalo, že vše bude úplně v pořádku. Vždyť přece cvičit a jíst zdravě je ideál. Hubnout začala dcera v březnu. V květnu jí to moc slušelo, byla vysportovaná. Po návratu do školy ji všichni chválili, jak jí to sluší. A z ničeho nic, jako kdyby překročila nějakou neviditelnou čáru, měla najednou tři čtyři kila dole a spadla do velkých úzkostí. Měsíc, možná dva nám s manželem trvalo, než jsme si připustili, jak vážná situace je. Mysleli jsme si, že když jsme oba učitelé a jsme s ní celé prázdniny doma, že situaci zvládneme. Budeme ji u jídla hlídat, dá se do pořádku a bude to dobré. Bohužel ke konci srpna jsme zjistili, že stav dcery se nelepší a situaci vůbec nezvládáme. 

Jak jste postupovali dál?

Museli jsme vyhledat odborníky. A na vlastní kůži jsme zažili to, o čem se mluví – že se u nás zhroutila psychologická a psychiatrická péče o děti. Ani po měsíci obvolávání všech možných kontaktů jsem v Plzni nesehnala psychologa. Měla jsem potom velké štěstí na paní doktorku v Rokycanech, které se zrovna uvolnilo místo, a tak nás vzala do péče. Díky ní se nám podařilo dceru dostat z nejhoršího. Jinak by už hrozila hospitalizace v nemocnici v Motole. Pak se stal zázrak, zabraly léky a možná i strach z nemocnice.

Byla jste pod tlakem ve škole i doma.

Bylo to psychicky nesmírně náročné. Ale zase jsem pochopila, jak těžké to pro dítě ve škole je, když se doma řeší ještě nějaký další problém a ve škole děti zažívají jenom tlak, stres, málo radosti, málo pochval, málo povzbuzení A to mě ještě víc upevnilo v přesvědčení, že dětem by ve škole mělo být dobře. Měly by se tam cítit fajn, protože starostí, které ještě dneska po lockdownu přetrvávají, ať už ekonomických, zdravotních, či psychických, je pořád hodně. V mnoha rodinách panuje obrovský stres. Škola by proto měla být místem, kam se děti budou alespoň trošku těšit. Pro spoustu dětí, ačkoli se to nezdá, je pobyt ve škole světlejší částí dne. A jestliže se dnes hodně mluví o wellbeingu, není to jen fráze. Měli bychom se hodně snažit, aby dětem bylo ve škole opravdu dobře.

Co vás nakonec přimělo opustit místo ve škole?

Došlo mi, že ve škole, kde jsem učila, nic nezměním. I kdybych se snažila sebevíc, atmosféra ve škole vychází především z osobnosti ředitele. Nikdo jiný s tím moc nepohne. A paní ředitelka nehodlala měnit své přesvědčení, že ve škole by měla panovat především disciplína a všichni by měli dělat všechno stejně. Rozhodla jsem se tedy podat výpověď. Odešla jsem do školy ve vedlejším městě. Do školy, kterou vede skvělá ředitelka, kde panují zdravé přátelské vztahy a je tam fajn lidská atmosféra. Jsme zapojeni do projektu Pomáháme školám k úspěchu, jehož cílem je, aby z dětí byly především samostatné, myslící a spokojené osobnosti, kterým bude ve škole dobře. Máme tu také žákovský parlament a kolega aktivně vede projekt eTwinningu.

Co je vlastně eTwinning?

On-line mezinárodní spolupráce škol v rámci Evropy. Na platformě nebo v osobním kontaktu si najdete spřátelené evropské školy, domluvíte se, jaký projekt přes školní rok zrealizujete, a na jednotlivé měsíce si naplánujete aktivity, které budou školy dělat spolu. Probíhá tam interakce mezi dětmi, společně něco vytvářejí, natáčejí videa, dělají fotografie, plakáty – a vytvořené materiály vkládají na společnou platformu. Můžete se rozhodnout pro národní projekt, který probíhá v češtině, nebo projekt mezinárodní, kde se komunikuje anglicky. 

Nastoupila jste do školy, kde je osvícené vedení i přátelští kolegové, ale děti jsou všude zhruba stejné. Jak uplatňovat wellbeing u žáků, s nimiž mlátí puberta?

Považuji za důležité nastavit na začátku školního roku fungující organizaci výuky. Vyjasnit si pravidla a kritéria hodnocení, seznámit žáky s tím, co se bude v daných předmětech probírat, jaké jsou výstupy, které musí splnit. Ve třídě musí být vytvořeno bezpečné prostředí a stanoveny dosažitelné cíle. Důležitá je i motivace. Když jsou mantinely nastavené, většina žáků se v nich pohybuje bez problémů. Občas se samozřejmě objeví děti, které mají nějaký problém. Někdo se po prázdninách nemůže dlouho probrat. Někdo už je v sedmé či osmé třídě trochu rezignovaný, protože mu předtím učení nešlo. Pro někoho není učení priorita. S takovými dětmi je třeba mluvit individuálně, nejlépe mimo třídu. Když se nedaří, je třeba se ptát, proč se nedaří, hledat příčinu a pak řešení, tedy dívat se dopředu. Zrovna dnes jsem se jedné dívky v sedmé třídě ptala, proč při prověrce odevzdala téměř prázdný papír. Říkala, že už všechno vzdává, že to nemá cenu. Vysvětlovaly jsme si, že vždycky má cenu bojovat o každý bod, že život je někdy dost náročný, ale krásný. A je škoda vzdávat věci předem.

Mám zkušenost, že stačí jeden žák, který nerespektuje pravidla, a dokáže sabotovat celou výuku. Přistupujete ke třídě z hlediska nejslabšího článku, nebo se snažíte spíš motivovat děti, které se chtějí učit?

Asi bych volila cestu většiny s tím, že pokud mám ve třídě nadané žáky, kteří mají o učivo větší zájem, budu jim poskytovat aktivity navíc, třeba různé on-line kvízy. Pokud někteří žáci výuku z různých důvodů bojkotují, třeba pro ně může být učivo příliš náročné, máme dohodu, že takový žák si splní alespoň minimum, ale nesmí rušit ostatní. Pokud ruší, řešíme to domluvou. Ve výjimečných případech pozveme na schůzku i rodiče a připomeneme si s žákem a rodiči pravidla slušné komunikace. Většinou to zabere.

Jak své žáky motivujete k učení?

Na druhém stupni se na začátku školního roku snažíme vést diskusi o tom, proč různé věci děláme. Proč je třeba se učit český jazyk, proč je třeba číst knížky. Uvádíme si výhody čtenářství. Nechávám žáky sepsat výčet slohových útvarů, které je třeba  v reálném životě znát. Mluvíme o tom, co v životě potřebujeme a co bychom se ve škole měli naučit. Při hodinách děti také potřebují pestrost, střídání činností, aby při hodinách nebyla nuda.

Těšíte se ráno do školy?

V tomto školním roce zase ano.

Která třída na druhém stupni je obecně nejhorší?

Nevím. Asi nemám žádnou nejhorší třídu. Nikdy jsem tak neuvažovala. Na každou třídu se z nějakého důvodu těším. 

Osobně jsem měl nejhorší zkušenost s pubertálními sedmáky. Děti ze sedmičky, jež byly na zabití, přišly po prázdninách do osmé třídy a staly se z nich mávnutím kouzelného proutku víceméně milí, zdvořilí a slušní lidé…

Možná bych sedmičku nenazvala nejhorší třídou, ale nejnáročnější. Pravdou je, že sedmá třída je ohledně vývoje dětí opravdu náročná. Je tam obrovská energie, zejména u chlapců. Hodně by chtěli chodit ven, hodně sportovat. Sedět v uzavřené třídě a psát, číst nebo komunikovat s učitelem je pro ně dost velký oříšek. 

Zařvala jste někdy na třídu?

Ne úplně na třídu, ale určitě jsem někdy na žáka zařvala „Přestaň!“. Jsem poměrně klidný člověk, ale špatně snáším, když někdo někomu ubližuje. Aby děti dostaly stopku, někdy se zařvat musí. Někdy jsou žáci tak „rozjetí“, že váš klid vůbec nevnímají. 

Kdysi jsem nevražil na družinářky, jež přebíraly třídy v době oběda, a na děti vyloženě řvaly. Pak jsem pochopil, že v tuto dobu už děti na normální hlas nereagují.

Při vyučování pomůže zacinkat klíči. 

Někteří učitelé je po dětech házeli…

To je strašné. Ale cinkání klíči pomáhá. Žáci většinou zpozorní, protože je to zvuk, který zas až tak často neslyší. Anebo když není klid, přestávám mluvit. Přijde mi to lepší než křičet.

Ztišit děti tichem.

Někdy počítám na prstech, než se uklidní. Důležitá je také domluva. Na začátku hodiny napíšu na tabuli, jak bude vypadat práce, kterou potřebujeme stihnout. A to, co nestihneme, si budou muset dodělat sami doma. Většinou se domluvíme, že učivo stihneme při hodině. A co se týče třeba češtiny v sedmé a osmé třídě, tam už je to záležitost osobní zodpovědnosti. Žáci budou dělat přijímací testy, které jsou náročné na pozornost, na čas, na zkušenost. Motivace je daná potřebou dobře se připravit na přijímací zkoušky.

Připravujete žáky od osmé třídy na přijímačku Cermatu, anebo je učíte, aby něco věděli?

Kombinujeme to. Aktivitami, které děláme, je zároveň připravujeme na přijímací zkoušky. Pracujeme hodně s textem. Třeba literatura se u nás učí ve dvouhodinových blocích. První hodinu probíhá lekce zaměřená na práci s textem, na teorii – a druhá hodina probíhá formou čtenářských dílen, kdy si děti v příjemné třídě s kobercem a se sedacími vaky dvacet minut čtou. Musí tam být samozřejmě absolutní klid. Čtenářská dílna bývá zaměřená na nějaké téma, o kterém si pak povídáme. Vždycky pracujeme s autentickým materiálem, což se dětem potom hodí u přijímacích zkoušek.

Váš manžel je také učitel. Je to výhoda z hlediska výchovy vlastního dítěte, nebo platí, že kovářovic kobyla chodí bosa?

My jsme oba velmi odlišné osobnosti, což je někdy výhoda a někdy ne. Můj manžel učí tělocvik a zeměpis. Zatímco já jsem hodně komunikativní a flexibilní extrovert, který nemá problém přijmout změnu, adaptovat se, on je spíš konzervativní introvert. Nerad dělá změny a odmítá techniku. Občas vedeme diskuse, že třeba při výuce zeměpisu by bylo vhodné techniku používat. Na druhou stranu zase vede dceru ke sportu, což je určitě fajn. Ona si musí od rodičů vybrat to, co je pro ni dobré. Se mnou cestuje, komunikuje v angličtině, manžel ji vede ke sportu.

Když v pracovní době vzděláváte a vychováváte žáky, máte ještě čas a sílu to dělat i doma?

Ono to není zapotřebí. Dcera je zodpovědná a zvídavá. Sama si určuje, co potřebuje. A že bychom seděli nad učebnicemi, to určitě ne, maximálně když potřebuje něco dovysvětlit nebo ji něco zajímá. Vzdělávací funkci máme pojatou spíš volnočasově. Čteme knížky, povídáme si o nich, díváme se spolu na filmy, o prázdninách cestujeme. Loni jsme byli spolu třeba v Londýně. Takové zkušenosti dají dětem mnohdy víc než řízené učení.

Je vaše dcera závislá na mobilu a sociálních sítích jako mnohé děti jejího věku?

O různých závislostech jsme hodně mluvili. Myslím, že dnes je v podstatě každý uživatel chytrého mobilu na svém telefonu závislý. Ono to ani jinak nejde. Ve chvíli, kdy si to připustíme, získáme prostor pro to, abychom začali s nějakou regulací, aby nám čas strávený na telefonu nezasahoval do dalších věcí. Dcera si také uvědomila, že to, co se nachází na Instagramu, nemusí být vždycky pravdivé. Mluvili jsme o tom, že někdy je to trošku ideální svět, který v realitě zas až tak moc nefunguje. O fotkách upravených různými filtry, o tom, že rady, které tam někdo poskytuje, nemusí být vždy myšleny upřímně od srdce, že tam může být v podtextu snaha vydělat peníze. 

Když jste na abiturientském večírku vaší základky, hlásíte se hrdě ke své profesi? Ne všichni kantoři přiznávají, co dělají…

Určitě se hrdě hlásím. A ještě hezčí pro mě je, když žáci, které jsem učila před dvaceti lety a už mají třeba vlastní děti, se hlásí ke mně. A chtějí si povídat a v dobrém vzpomínají na základku.