Terapie není předávání receptu

Jaká byla vaše cesta k psychologii, proč jste se rozhodl ji studovat?

Ten nápad jsem poprvé dostal někdy v 17 letech. Lákaly mě přírodovědné i humanitní obory a nemohl jsem se rozhodnout mezi medicínou nebo farmacií na jedné straně a historií nebo filozofií na straně druhé. Přišlo mi, že psychologie oba tyto světy propojuje. Dalším důvodem bylo, že jsem chtěl pomáhat lidem. Dnes mi to zní trochu naivně, ale stále je na tom kus pravdy. 

Že do toho skutečně chci jít, jsem si ověřil v posledním ročníku gymnázia, když jsme s kamarády v době uprchlické krize dvakrát vyjeli jako dobrovolníci na hranice, nejprve do Srbska v prosinci 2015 a poté v březnu 2016 do Řecka. V nevyhovujících podmínkách tam tehdy pobývaly tisíce lidí převážně ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Mnozí z nich měli za sebou otřesné a traumatizující zkušenosti: bombardování měst, pronásledování kvůli náboženskému vyznání, mučení teroristy z al-Káidy či Islámského státu nebo smrt blízkých při snaze dostat se přes Egejské moře. A nebyl tam skoro nikdo, kdo by si jejich zkušenosti vyslechl, nabídl jim poradenství a alespoň částečnou úlevu. Tehdy jsem si řekl, že psychologie má jednoznačně smysl. 

V jednom výzkumu jsem četla, že více než 70 procent studentů se hlásí ke studiu psychologie především proto, že si tak chce primárně vyřešit své osobní problémy. Pomoc druhým není tedy tou hlavní motivací... 

Ano, to je známý výzkum, který se mezi studenty psychologie stal předmětem mnoha vtipů. Úplně s tím nesouhlasím – s takovým postojem jsem se mezi spolužáky a později kolegy nesetkal. Ale když tu původní myšlenku trochu rozvinu, „osobním problémem“ může být i to, že se člověk rozdává pro druhé, „zachraňuje je“ a stará se o ně na úkor svých vlastních potřeb. To je v pomáhajících profesích včetně psychologie častý jev. Americká psychoanalytička McWilliams dokonce říká, že většina psychoterapeutů má depresivní osobnost: jsou odmala zvyklí emočně podpírat druhé, pečovat o ně a cítit se provinile, když si nastavují vlastní hranice. Věřím, že poctivý psycholog by u sebe měl takové vzorce rozpoznávat, být na ně zvědavý a nepodléhat jim, protože pak není autentický a nemůže kvalitně pomáhat druhým. 

Už při škole jste dělal stáž na dětské onkologii v Motole. Čemu jste se tam věnoval a co jste se dozvěděl sám o sobě při kontaktu s těžce nemocnými pacienty? 

K dětské hematologii a onkologii jsem se dostal v prvním roce studia psychologie. V té době zemřel na leukémii můj velmi dobrý kamarád z gymnázia, který se s touto nemocí léčil s přestávkami pět let. V době, kdy byl v nemocnici, jsem za ním často chodil na návštěvy a často jsem cítil, že nevím, jak a o čem s ním mluvit – abych mu neublížil, abych se nedotkl něčeho citlivého a podobně. Nevěděl jsem, jak ho podpořit a dodat mu síly. Nějakou dobu poté, co zemřel, jsem se rozhodl oslovit Fakultní nemocnici Motol s tím, že bych rád chodil na dětskou onkologii jako dobrovolník. Přišlo mi smysluplné být s dětmi, které v nemocnici mnohdy tráví dlouhé měsíce, nemohou fungovat ve svém běžném prostředí a s vrstevníky. Ukrátit jim čas a třeba jim trochu udělat radost a dodat naději. Zpětným pohledem byla moje motivace i velmi osobní: chtěl jsem se o těchto onemocněních dozvědět více, odčinit nějaké vnitřní pocity viny, že jsem pro kamaráda nefungoval tak, jak jsem měl. Najít v tom, co se stalo, nějaký smysl. 

Díky zdejší skvělé psycholožce se nakonec z dobrovolnictví stala stáž skoro na pět let, v jejímž rámci jsem o onkologických onemocněních dětského věku napsal bakalářku, diplomku a rigorózní práci, docházel jsem za konkrétními pacienty a členy jejich rodin v době hospitalizace, mluvil s nimi, hrál si s dětmi, někdy je i psychologicky vyšetřil. Také jsem s dětmi po léčbě jezdil na letní a zimní rekondiční pobyty, připravoval pro ně program. Potkal jsem velké množství nesmírně inspirativních lidí – pacientů, jejich rodinných příslušníků a členů zdravotnického personálu. Z některých se pro mě stali – věřím – přátelé na celý život. 

Naučil jsem se od nich velké trpělivosti a pokoře. Dále to, že k negativním životním událostem se člověk může postavit čelem a obstojí s odolností a vytrvalostí, kterou by u sebe ani nečekal. Že když si něčím u druhého nejsem jistý, stačí mu to říct nebo se ho zeptat. A také to, že naděje a radost se dají najít i v těch nejmenších drobnostech. 

Nesmíme zapomenout ani na telefonní linku důvěry pro seniory. Co volající nejčastěji řeší a byl nějaký dotaz, prosba nebo přání, které vás skutečně překvapily?

Tematika se proměňuje podle aktuálních událostí. V poslední době je nejčastějším tématem poradenství ohledně financí – mnoho volajících se dostává do tíživé finanční situace. Protože jsme především linka krizová, řeším s volajícími těžké emoce, které tyto starosti doprovází – strach, beznaděj, smutek, hněv. V minulosti to byl covid – lidé se v prvních vlnách báli o svoje zdraví, řešili pocity osamělosti a zpřetrhání kontaktů s přáteli a rodinami, později se přidaly i pocity beznaděje, izolace nebo truchlení po zemřelých blízkých. Dlouhodobě se pak vyskytují témata domácího násilí a zanedbávání, opět osamělosti, rodinných konfliktů, ale i sebevražedných myšlenek.

Na této práci mě asi stále nejvíc překvapuje, že senioři řeší stejná témata jako ostatní věkové skupiny – vztahy, práci, výkonnost, smysluplnost toho, co dělají, sexualitu a všechna další, která vás napadnou. Mám pocit, že ohledně toho někdy panují stereotypy. Některé situace mi v paměti zvlášť utkvěly – jedna více než stoletá a plně soběstačná dáma se mnou sdílela legionářské osudy své rodiny a žádost o společnou modlitbu, jiný volající mi po čase poděkoval za to, že jsem mu při prvním hovoru zachránil život.

Dnes pracujete jako psycholog na psychiatrické klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Bylo náročné přejít od dětí k dospělým klientům? A co je tu pro vás největší výzvou? 

Asi největší výzvou pro mě jako pro psychologa bylo záhy po škole se rychle zorientovat ve velkém spektru duševních onemocnění a naučit se, jak je rozpoznávat v rámci psychologických vyšetření. Na co a jak se ptát, čeho si všímat, jak z psychodiagnostických metod a projevů pacienta poznat, o jaký problém se jedná. Je to velmi důležité, protože k psychologickému vyšetření se často přihlíží při sestavování plánu psychiatrické léčby. 

Další velkou výzvou je pro mě terapeutická práce v pacientské skupině. Aktuálně pracuji především s lidmi s poruchami osobnosti a úzkostně-depresivními stavy. Člověk musí pozornost věnovat nejen členům skupiny, ale i svému vlastnímu prožívání, jak na něj daná situace působí, přemýšlet o tom, co může být nápomocné a co naopak může pacienta brzdit nebo mu škodit. Stále si tak kladu otázky: mám zrovna toto okomentovat? Je lepší mlčet? Co tím chce pacient sdělit, co ho motivuje? Jaký vnitřní konflikt se u něj odehrává, je pro něj zásadní a projevuje se ve skupině? Někdy je to emočně vyčerpávající a člověk cítí velkou zodpovědnost. Je to ale zároveň dynamická práce, každý den se člověk setká s něčím novým a překvapivým. A je radost pozorovat, když se pacientovi začíná dařit lépe – například když se za sebe dokáže postavit nebo otevřeněji prožít své emoce.

Začátky byly v tomhle tak trochu skokem do neznáma – člověk se učí za pochodu, snaží se vstřebat co nejvíce informací, někdy musí i improvizovat. A velkou výzvou je neustále se vzdělávat – čím více informací mám, tím více hypotéz si mohu vytvářet a s pacientem ověřovat. To vede k přesnější a efektivnější spolupráci s pacienty. 

Předpokládám, že si také děláte nějaký další výcvik…

Mám za sebou samozřejmě několik dlouhodobých výcviků a kurzů, aktuálně si dělám výcvik v psychodiagnostickém testu – Rorschachově metodě. Chystám se také do velkého terapeutického výcviku. Láká mě psychoanalýza – svojí intenzitou a poctivostí v přemýšlení o motivacích lidského chování a prožívání. 

Mám pocit, že váš den má víc než 24 hodin, umíte také odpočívat?

S postupem času je to lepší a lepší – snažím se sportovat, číst, trávit čas s přáteli a rodinou, které jsem dost zanedbával. Ale je to něco, v čem se stále snažím najít míru: mívám problém říct „ne“, vyčítám si prokrastinaci, mám potřebu být pořád zaměstnaný a vytížený. 

Co podle vás trápí mladé psychoterapeuty nejvíc? S čím zápasí, čeho se obávají?

Když budu mluvit za sebe, je to strach, abych pacienty a klienty nepoškodil, hlavně tím, že ještě nemám tolik přímé zkušenosti s touto prací, nebo tím, že toho nevím dost, nemám všechno načtené a podobně. Je to úzkost, která se může v psychoterapii promítnout přehnanou snahou klienta někam „zaškatulkovat“ a najít odpověď na všechno. To se pak samozřejmě na toho, kdo terapii podstupuje, přenáší. Postupně se učím – díky získávání nových zkušeností a supervizi své práce –, že psychoterapie je živý a partnerský proces mezi terapeutem a klientem, kam nejistota přirozeně patří. Jde o společné hledání cesty kupředu, nebo jak říká psychoanalytik Donald Winnicott, vytváření prostoru, ve kterém lze tvořit a hrát si. Terapie není předávání receptu. 

Máte nějaký profesní sen? Kam byste se rád posunul? 

Chtěl bych si udělat atestaci z klinické psychologie, projít psychoterapeutickým výcvikem a časem si otevřít vlastní psychologickou ambulanci pro psychodiagnostiku a psychoterapii. Z dlouhodobého hlediska bych byl rád, kdyby mi vydržela zvědavost, zdravé zpochybňování vlastních úsudků a chuť se v psychologii dále průběžně vzdělávat. Zkrátka neusnout na vavřínech s pocitem, že „vidím za roh“ a všemu skvěle rozumím. To si myslím, že je v mé profesi největší kámen úrazu. 

S Tadeášem Jandou hovořila Eva Janáčová.

Foto: Archiv Tadeáše Jandy