Zdravý nemocný

Poloprázdné třídy

Roli nehraje ani tak fakt, že Molière se ve své hře opírá do hypochondra. Nemám totiž na mysli hypochondrii jako takovou, která je spíš problémem dospělých než dětí. Děti většinou marodí proto, že jsou opravdu nemocné. No, někdy se jim také nechce do školy, ale to se většinou diagnostikuje jako ulejvání, filmování či stres, který nechci nikterak zlehčovat, a nebudu se mu proto tady věnovat. 

Meritem věci je klasická nemocnost, jež se ve školách v posledních týdnech šíří jako lavina. Oslabená imunita, kterou aktivně přidusily roušky a izolace, dělá své. Děti odpadají jedno po druhém. V některých třídách se pohybuje sotva pětina celkového počtu. 

Umíme být nemocní?

Když se blížilo pololetí, mnozí hrdinně do školy chodili, protože si chtěli nebo museli napsat písemku. Dělo se tak samozřejmě za plné podpory rodičů, kteří často dítě přivezli na jednu či dvě hodiny, aby si něco napsalo, a pak se vrátilo domů dál marodit.

Je to zjevně odraz toho, že ani dospělí často nemarodí, nemoc přecházejí a chodí do práce s rýmou, kašlem, horečkou. Protože prostě musí. Být nemocní tedy moc neumíme. 

Při oslabení přece nelze ani podat plnohodnotný výkon. Když jsem nemocný, nemohu smysluplně dumat nad rovnicemi ani porovnávat literární žánry. A hlavně – nemusím to dělat. Prostě by to mělo počkat, až budu zcela zdráv a v kondici.