Věřit v zázraky

Hluboký vztah k přírodě jste si budoval už v dětství. Fascinoval vás každý list a brouk a přitom se s vámi dělo něco, co se do slov nevešlo. Možná už bylo nějak rozhodnuto, že se stanete biologem a zároveň duchovním. Jak se na přírodu dívá dítě, jehož nevinnost je nevědomá, a jak na ni pohlíží dospělý muž, který – aby měl nezkalený zrak – musí mnohé odložit a ke „druhé“ nevinnosti si proklestit cestu? 

Mým štěstím bylo, že jsem vyrůstal v rodině, v níž zájem o motýly, květiny a přírodu vůbec byl pro mnohé příbuzné celoživotním zaujetím. Jako opravdu malý chlapec jsem vnímal jen ty barvy, tu čistou krásu u kopretiny, kovově zelené krasce. Když jsem se naučil číst, objevil se vášnivý zájem o to, poznat, jak se všechno jmenuje a jak to žije. Další nezasloužené štěstí pro mě bylo, že jsem ve dvanácti letech potkal nejlepší biology z Brna, kteří mě učili poznávat ptáky podle hlasu, a entomologové mi ukazovali motýly. A mozek dítěte je houba.

Nyní, ke stáru, mě již nemrzí, když něco neumím pojmenovat. Vrací se ta čistá krása mládí, ty barvy. Je tu ale rozdíl. Jako malý chlapec jsem se nedivil, jaksi jsem přebýval ve světě, kde věci byly dány. Dnes, ve druhé půli života, se více divím. Na Zemi, která jako loď pluje tmavým univerzem ozářená reflektorem Slunce, se všemi těmi orchidejemi a popínavkami visícími z paluby a s tím křikem ptáků, co vyznívá do vesmíru, si připadám jako osamělý vorař uprostřed zázraku.

V knize Wakan tanka píšete: „Příroda je pro mě jako kniha básní. Každý den v ní objevuji něco dřív neviděného.“ Děje se vám to pořád?

Teď dokonce víc než dřív. Žalmista říká: „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.“ Kdysi jsem to chápal jako lyriku nebo jako metaforu. Dnes to chápu jako oznamovací větu z příručky o světě. Tak to je. Kontemplativní člověk není ten, kdo by měl nějaká mimořádná vidění nebo zjevení, kontemplativní člověk je ten, kdo ráno uvidí přede dveřmi pampelišku a upadne do extáze.

Mluvíte o „Boží slávě“. Opakovaně však upozorňujete na to, že výraz Bůh je v našem prostředí neúnosně zatížen představami a předsudky. Proto jste svou knihu nazval Wakan tanka. Je to indiánské sousloví, které nabízí Boha jako neuchopitelné tajemství a v českém čtenáři nevzbuzuje žádné asociace.

Ano, Bůh, to slovo na tři písmena. Žádné není tak zaneřáděné, znečištěné, rozervané. Podle Martina Bubera to je nejzatíženější slovo vůbec. Lidská pokolení na ně navalila tíhu svých životů a přitlačila je k zemi, píše Buber. Proto jsem zvolil pro nás neutrální lakotský výraz, podle pravidel výslovnosti Wakȟáŋ Tȟáŋka. Váš překlad „neuchopitelné tajemství“ je jen jeden z mnoha možných. Mní je voda, nmníwakan je alkoholický nápoj, tipi je příbytek či dům, tipiwakan je kostel, anpetu je den, anpetuwakan znamená neděli. Všechny ty výrazy tam najdete, mysteriózní, tajemné, nepochopitelné. Jakmile Čechům řeknete slovo Bůh, je zle, každý má ihned různé představy – a zpravidla nikoli pozitivní.

Svatý František, křesťanský mystik ze třináctého století, děkuje Bohu za bratra Slunce a za sestru Lunu, za bratra vítr a za sestru vodu. Ale podobně mluví třeba i indiánský náčelník Seattle, když v polovině devatenáctého století klade na srdce bílým Američanům: „Vonící květiny jsou naše sestry, kůň a orel jsou naši bratři. Všechno je vzájemně spojeno jako krev jedné rodiny.“ Vy sám v knize Jízda v levém pruhu popisujete podobné zážitky „pokrevní jednoty“ s přáteli na výpravě k Dunaji. Svatého Františka jste měl vždycky rád, stejně jako indiány. Hluboká spiritualita překračuje hranice kultur i náboženství, čas i prostor...

Národní park Lanín na hranicích Argentiny a Chile, rok před covidem, s pár kamarády. O park se starají indiáni kmene Mapučo a vlády obou zemí se jim snaží dát jakous takous samostatnost a vlastně i možnost výdělku. Byli jsme první neargentinští návštěvníci v historii parku, tak nám to alespoň Mapučové říkali. Jak jsme byli zvyklí, večer jsme rozdělali oheň, a jak jsme byli rovněž zvyklí, svou krátkou pilou jsme ořezali z dávno suchého stromu větve. Ráno za námi přišla indiánka s tím, že to nesmíme dělat, protože by to bylo, jako bychom jí uřízli ruku. Vysvětlovala a názorně ukazovala. Teprve strom spadlý na zem je možno použít jako leña, palivové dříví. Všechno je spojeno, všechno je živé, lidé, zvířata i stromy tvoří jednu bytost. Francouzský antropolog Lucien Lévy-Bruhl měl pravdu. Oči máme všichni stejné, ale mysl, která vnímá svět, je odlišná. Pochopitelně jsme poslechli a zachovali se, jak indiánka chtěla. V každé cizí zemi se snažím dodržovat místní zvyklosti.