Duše je rostlina

Napsal jste knihu Cítí, tedy je: Fascinace životem a revoluce v přírodních vědách. Pracujete v ní s konceptem být plně naživu. Co si pod tím představit?

Ano – živost (aliveness). Cítit se plně naživu znamená cítit se zcela v kontaktu se sebou samým, být skutečný a autentický, což nevylučuje utrpení a bolest. Existuje zkušenost koherence, ale zkušenost živosti sahá hlouběji. Vychází přirozeně ze stavu, kdy máte touhu se o to, co zakoušíte, podělit nebo to dát najevo. 

Pokud se vydáte na Petřín, živost tam uvidíte. Je to opravdu živé místo. Rozmanitost bytostí, které mezi sebou jednají o rovnováze – rozmanitost může zůstat. Tato zkušenost pouhého bytí nás inspiruje ke schopnosti žít naplno. 

To zní jako neustálý proces.

Podívejte se na biologické organismy, jak svou živost znovu vytvářejí. Vždycky je to proces a nikdy stav, protože život nemůže být stav. Život je proces. K živosti má v zásadě přístup každý. Existuje určitý aspekt čistě prožitkový, který se do slov nevejde. Proto používám velmi vágní termín živost. Většina z nás má pro takové prožívání cit, ale je těžké ho popsat. Do jisté míry ho vyjadřuje věta: „Opravdu jsem tady.“ 

Vaše kniha Cítí, tedy je se v originále jmenuje Biologie zázraku. Co se tím myslí?

Ten název vymyslel David Abram. Chtěl, aby se kniha lépe prodávala. Napsal také předmluvu. Biologie není jen o kauzálních mechanických vztazích mezi objekty, ale je o hluboké emoční angažovanosti. Jinak své prožívání redukujete.

Rozumím tomu správně, že se vám protiví nahlížení přírody jako objektu nebo stroje?

Termín příroda jsem přestal používat, protože tím z přírody děláte předmět. Nemůžete tomu uniknout. Používáme pojmy, které definujeme v protikladu k lidské sféře – například společnost, kultura nebo mysl. Podle toho, co nás zajímá. Problém je v tom, že když mluvíme o přírodě, nemůže nás zahrnovat. A to je velmi špatné. Je přece jasné, že jsme její součástí. Pokud používáme termín příroda, mluvíme binárně, přírodu pak vnímáme jako nějakou věc, a s tím jsem se rozhodl přestat. Raději hovořím o „jiných živých bytostech, dalších osobách, zvířatech a rostlinách“. 

Petřín je sebetvorná živost, proces prožívaný jinými Já. Lze to vnímat také takto: jedu na Petřín, protože bych chtěl být mezi ostatními bytostmi nebo si jen sednout pod strom. Je to jako znát svého souseda jménem. Pak ho můžete požádat o laskavost. Jak jsme o tom hovořili s mým učitelem, kognitivním vědcem Franciscem Varelou, organismy je třeba chápat jako subjekty, ne objekty. Nejsou to biologické mechanismy, ale procesy toužící obnovovat sebe sama. A chcete-li se znovu vytvořit, nejste objekt, ale subjekt. Příroda není objekt ani z hlediska toho, z čeho sestává. Je více komunitní.

Představa živé, angažované či komunitní přírody zní opravdu svěže.

Když jsem před dvaceti lety studoval biologii, každý mi říkal, že organismy jsou jenom objekty. Atmosféra v biologii se naštěstí změnila. Jako příklad se často uvádějí stromy a květiny. Stromy mají společenský život. Víme, že prožívají a také projevují bolest. Žijí v komunitě. Lípy v případě potřeby pomohou borovicím. V zemi se odehrává společenský život a tepe tam vzájemnost, o které jsme neměli ani potuchy. Zvířata – dokonce i hmyz – mají pocity stejně jako lidé. Včely mohou být euforické a radostné, ale mohou též trpět depresí. Mravenci si spolu hrají a každý má svou osobnost. Hrají si všechna zvířata. Hra je magická a objevná a lidé nejsou jediní, kdo si hraje. Pavouci sní. Ve spánku mají fázi REM (rapid eye movement) tak jako my.