Příběhy nás všech

O digitální terapii, boření stigmatu v oblasti duševního zdraví nebo o transgeneračním přenosu zranitelnosti jsme hovořili s profesorem JÁNEM PRAŠKEM z berounského Centra duševní rehabilitace.

Mohl byste přiblížit program digitální terapie, kterým se zabýváte – konkrétně Mindwell?

V celém světě podobné programy fungují a jsou velmi účinné. My jsme v Česku trochu pozadu oproti západním zemím, kde se tento způsob léčby obrovsky rozvíjí. Mindwell je psychoedukační program, který vytváříme. Účinnost je stejná jako u běžné psychoterapie, ne-li vyšší. Systém má dvanáct modulů, což je tak akorát, abychom mohli pracovat s příběhem toho kterého člověka, a určili důležité věci, které se potřebuje naučit. Lidé se v rámci programu setkávají třeba s příběhy zvířat. To je moc baví. Když mají před sebou historku o vydře, medvědovi nebo koni, snadno se v ní najdou. Uvědomí si, co je na tom zvířeti odlišného, externalizují svoje problémy a najednou si něčeho všimnou. Setkávají se ale i s příběhy lidí, kteří mají podobné potíže a ukazují způsoby řešení. Potom přijde cvičení, při němž člověk zkoumá, jak to má on sám. Klient má svého e-terapeuta jako podporu, ten si přečte vyplněná cvičení a dává klientovi zpětnou vazbu. Samozřejmě existuje část lidí, kteří do programu vstoupí a pak zjistí, že se jim nelíbí, a nepokračují. Vše je zatím v pilotní fázi, ale funguje to. Ti, kdo program dokončili, byli fantastičtí. Byla u nich vidět motivace, že chtějí dál zlepšovat svůj stav. Snažíme se klienty co nejvíce motivovat a jsme zvědaví, jak se tato metoda v Česku ujme. Je zajímavé, že ve světě podobné online služby fungují zvlášť v zemích, které mají protestanskou populaci. Ti mají zřejmě v povaze určitou schopnost pracovat na sobě. Zatímco u nás lidé chtějí, aby změna přišla spíše zvenku, aby to někdo udělal za ně.


Jsou programy určeny pro různé typy pacientů?

Máme program pro deprese, úzkost a pro stres. A obecně také pro lidi, kteří prožívají únavu z práce, rodiny a podobně. Nemusejí být vysloveně úzkostní ani výrazně depresivní. A když mluvím o úzkosti, mám teď na mysli spíš obvyklé starosti a obavy. Co když neudělám zkoušku? Co když se na mě šéfová v práci naštve? Co když to nestihnu nebo co když moje děti onemocní? Říká se tomu generalizovaná úzkostná porucha. Je poměrně častá, a proto se na ni soustředíme. Teď ještě pracujeme na programu pro vyhoření, teprve ho dokončujeme. 


Takže plánujete rozšíření?

Chceme podobných programů připravit aspoň třicet, třeba i pro obsedantně-kompulzivní poruchu, nejspíš i pro lidi se sociální fobií. 


Jak vidíte budoucnost těchto online terapií v Česku? Myslíte si, že mají potenciál se u nás rozvinout?

Jejich výhodou je, že je má člověk doma. Kdykoli klienti chtějí, mohou na programu pracovat, na mobilu, doma na pohovce. A důležitý je pocit na konci procesu. Intenzivně to zkoumali ve Švédsku. V psychoterapii je paradigma, že nejdůležitější je vztah mezi klientem a terapeutem. Ale ten tu vlastně není. Je to paradoxní. Zjistilo se, že je velmi dobré, když klient terapeuta nezná a promítá si do něj představu, že terapeut musí být velmi šikovný. Naši terapeuti skutečně šikovní jsou, pravidelně je cvičíme, jsou výborní. Ale pacient v tomto online prostředí nevidí, že terapeut je zrovna nevyspalý nebo se doma pohádal. Naživo by to při terapii citlivě vnímal. 

Ale pointa je v něčem jiném. Na konci běžné terapie lidé prohlašují: „Terapeut mi pomohl.“ Tady řeknou: „Já jsem si pomohl.“ V tom je neuvěřitelná síla. „Pomohl jsem si sám!“ V tom spočívá kouzlo naší online terapie. 


Klient nejvíc vnímá to, že svoji cestu započal sám a sám si dokázal pomoct?

Ano, přesně tak. Řekl bych, že dnes se už celosvětově takhle léčí velká část populace v Austrálii, ve Spojených státech, Švédsku, Německu nebo v Holandsku. I v Británii to hodně používají. Tam takové služby platí Národní ústav zdraví, takže lidé je mají v podstatě zadarmo. Samozřejmě to nemůže pomoct klientům, jejichž potíže jsou velmi závažné a je nutná nejen terapie, ale i farmaka. Ale těm, kteří trpí mírnou nebo středně závažnou poruchou – což je naprostá většina –, to pomáhá velmi.  


Myslíte si tedy, že časem se lidé s méně závažnými poruchami budou léčit doma sami?

V Británii z toho měli psychoterapeuti velké obavy, někteří s tím i bojovali, protože měli pocit, že jim to vezme práci a že to není dobré. Ale vždycky máme dost velkou frontu potenciálních klientů, kterým je třeba pomoct – je jich mnohem víc než psychoterapeutů.


Proč jsou někteří lidé motivovaní a chtějí se uzdravit, zatímco jiní vědí, že mají problémy, ale nic s tím nedělají?

Důvodů je celá řada. Nejčastější zádrhel je, že člověk cítí, že kdyby šel do léčby, přizná sobě i okolí, že je slabý nebo bláznivý, zkrátka že není v pořádku. Což mu připadá nežádoucí a stydí se za to. Říká se tomu sebestigmatizace. Člověk se stigmatizuje a bojí se. Řekne si: „To by znamenalo, že jsem mimo, a to je nepřijatelné.“ Je to stejné jako s braním antidepresiv. Část lidí léky odmítá nikoli proto, že by jim nepomáhaly, ale protože mají pocit, že by tak ukázali svou slabost. A připadá jim to trapné. Je ovšem třeba vědět, že i velmi silní lidé mohou mít psychické problémy. Takový Winston Churchill byl opravdu silný a trpěl bipolární poruchou, což není jen tak, je to těžká porucha. Když má člověk psychické potíže, neznamená to, že je méněcenný. Běžní lidé si ale pořád myslí, že když potřebují pomoc, jsou divní. Sebestigmatizace je u nás poměrně častá.


U nás v Česku?

Ano. Stigmatizace psychických problémů je tu vysoká, což se odráží v možnostech psychiatrické péče. Proto bychom potřebovali dvaapůlkrát víc psychiatrů a třikrát víc psychologů. Jenže stát na to nemá peníze. A proto jsem rád, že jsme ve zdravotnickém holdingu AKESO našli partnera. Protože bez této podpory bychom uvedené programy nespustili, natož abychom rozvíjeli a připravovali další. V České republice nejsou peníze na psychické zdraví alokovány, jenom pár procent. Ve všech vyspělých zemích je to mnohonásobně víc. Možná je to proto, že ti úředníci nebo poslanci a všichni, kdo s tím nějak zacházejí, to nevnímají jako něco důležitého. Neuvědomují si, že psychické problémy má velká část populace – a další část je má také, ale nechce si to přiznat. A je to dáno právě tím postojem, že jde o slabost, méněcennost, že dotyčný je takzvaně blázen. Populace ještě není dost kultivovaná a nechce si některé věci připustit. U nás si spoustu věcí nechceme přiznat. Nevyřešili jsme třeba odsun Němců. Nepřihlásili jsme se k tomu, protože to bylo hrozné. Vždycky říkáme „oni si za to přece mohli sami“, i když to úplně pravda není. Česká populace zkrátka ještě není dost vyzrálá. Proto je přístup k psychickému zdraví omezenější, a to na všech úrovních. Od klienta, který nepřijde, protože se stydí a má pocit, že by se shodil před ostatními, až po politické rozhodnutí, kam se alokují peníze. 


A nedá se to změnit ani na rovině klienta a terapeuta?

Když se klient obává stigmatizace, jsme schopni s tím pracovat. Ale musí se objevit. Když třeba řekne „já nechci chodit na skupinu, nevezmu si tyhle léky, nebudu chodit na psychoterapii, protože se strašně stydím“, pak mu dokážeme pomoct. Děláme spoustu kroků, abychom sebestigmatizaci zmírňovali. Ale na politické a společenské rovině je to těžké a bude to mít ještě dlouhou setrvačnost.

Placená zóna