Chcete být třídním učitelem?

„Já třídní být nechci,“ brání se mnozí z obou stran věkového spektra. Starší se cítí být unavení. Už nechtějí pořád řešit třídnické záležitosti, komunikovat s rodiči, snášet výtky od kolegů, sledovat třídní kolektiv, stmelovat ho, bdít nad ním. Ani těm mladším se do toho příliš nechce. „Je to moc práce,“ brání se a dodávají: „Chci jen učit.“ 

Někteří se vymezují i vůči časové náročnosti práce třídního. Ne všechny školy nabízejí za třídnictví adekvátní příplatek, tudíž se vlastně není čemu divit. 

Hranice empatie

Ve hře je i empatie. Ne že bych proti ní něco měla. Naopak. Vnímám ji jako stěžejní předpoklad pro pedagogickou práci. Ale musí být vyrovnaná. Protože pokud vám přebývá a jste empatický nadmíru, pak si jako třídní učitel berete problémy a starosti svých studentů k srdci a do hlavy natolik, že z problémů vlastně nevyjdete. Řešíte všechno – i co nemusíte a do čeho vám vlastně ani nic není. Pokud vám empatie zase chybí, děti a jejich starosti jsou vám ukradené. Hlavní je přece výuka. Tudíž zlatá střední cesta – a tu není snadné najít. 

A pokud se v těchto krajních dimenzích pohybujete jako ředitel, pak je zaděláno na průšvih. Nedovedete odhadnout, kdo se díky své empatické dispozici pro kterou třídu hodí. Kantoři se posléze logicky aktivně brání, že tuhle nadstandardní práci prostě dělat nechtějí.