Nechat se oslovit hloubkou

Na začátku roku 2023 stála ekumenická teoložka a husitská farářka IVANA NOBLE u zrodu Centra péče o duši Univerzity Karlovy. Centrum nabízí duchovní doprovázení, kurzy meditace, hodnotově orientované kulaté stoly, workshopy i přednášky a je otevřené všem bez rozdílu. Co „péče o duši“ inspirovaná filozofií Jana Patočky obnáší a jak ji lze chápat?

Při zakládání centra jste se s kolegy inspirovali Janem Patočkou, ale i nemocnicemi a věznicemi spíš než univerzitním prostředím v zahraničí. Jak k tomu došlo?

Od začátku jsme věděli, že chceme vytvořit místo otevřené všem, o jehož práh by nikdo nezakopával. Jan Patočka nám byl vzorem svou integritou, zaměřením na lidské vztahy. Podle něj je duše zrcadlem, skrze něž se zjevuje to, co je skutečné, pravdivé. Péče o duši pak neodbočuje k individualismu, ale prolíná se v ní práce s naším vědomím a svědomím, hledají se odpovědi na situace, v nichž je v sázce něco, co bychom mohli nedokonale nazvat společným dobrem. Zkoumali jsme, jestli jsou v zahraničí vysokoškolská střediska, která by byla nejen ekumenicky otevřená a mezináboženská, ale pracovala by také s lidmi, kteří nemají k náboženství žádný vztah. Zjistili jsme, že v Evropě, Americe i jinde existují kaplanství, jež sice otevřená jsou, ale kotví v nějaké konkrétní náboženské tradici a ta tradice určuje symbolický svět, který jejich služba předpokládá. Oproti tomu v nemocniční a vězeňské kaplanské službě je to jinak. Asi proto, že v mezních situacích, v nichž se tu lidé ocitají, je třeba hledat netypická řešení. Nejdůležitější je při tom naslouchání tomu druhému, vnímání jeho nebo její vlastní řeči, střípků hodnot, setkání, která hrála aspoň trochu pozitivní roli. Často se právě jedná o lidi, kteří k náboženství mají buď problematický, nebo žádný vztah. V týmu duchovních doprovázejících mohou být jak vzdělaní laici, tak třeba kněz, řeholnice, rabín nebo buddhistický mnich. Pečovat o duši tady neznamená získávat duše pro nějaký náboženský směr, ale zrcadlit skutečnost, a pomáhat těm, kdo přicházejí, aby svým vlastním způsobem navázali se skutečností hlubší kontakt – a aby ho unesli. To nás inspirovalo.


V mezních situacích, o nichž ses zmínila, pronikáme k podstatě života a lidství.

Někdy ano. A do takové mezní situace nás dostal například i covid – pandemie a její dopady nás původně podnítily k tomu, abychom centrum založili. V době lockdownů se studenti i učitelé propadali do samoty a někteří z nich se neměli o co nebo o koho opřít. Řada z nich se nehlásila k žádné duchovní tradici – a právě jejich situace nám ležela na srdci nejvíc. Snažíme se vycházet z bohatství různých náboženství a hledat, co z nich je převoditelné do srozumitelné podoby tak, abychom dokázali pomáhat komukoli bez omezení. 


Centrum vedeš už zhruba rok. S čím za vámi lidé přicházejí nejčastěji?

Na studenty i pedagogy stále doléhá doba covidu – a pak válečné konflikty, které odkrývají naši zranitelnost tak radikálně. Spousta lidí řeší „rozbitý životní styl“, ptají se, jak se usebrat, najít nějaký střed. Jak trochu lépe plánovat, aby se dal život lépe žít. Ale chodí k nám i ti, kteří byli různým způsobem zneužívaní. Někteří zároveň procházejí psychoterapií. Jiní nás oslovují proto, že by chtěli žít duchovní život, ale nevědí, jak na to, protože nabídka církví a institucí má pro ně příliš vysoký práh. Také se na nás obracejí pedagogové, kteří jsou naprosto přetížení administrativou a nevědí, co si s tím počít. Je to velmi různé.

Po střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, mezi Vánocemi a Novým rokem, naše centrum nabídlo duchovní doprovázení v krizi jak studentům, tak zaměstnancům fakulty. Setkali jsme se s tím, že řada lidí nám za tuto možnost děkovala, ale v této první fázi ji využil málokdo. Častější bylo to, že se na nás lidé obraceli neformálně nebo že nám psali nebo volali přátelé těch, kdo tuto těžkou situaci zažili, a potřebovali se podělit o to, jak se snaží být jim nablízku, nebo se chtěli poradit, jak jim pomoci. Počítám, že více rozhovorů nás bude čekat až s větším časovým odstupem. 


Připomínáš, že někteří lidé, kteří u vás využívají duchovního doprovázení, zároveň chodí na psychoterapii. Máte tedy vybudované kontakty na terapeuty, k nimž můžete lidi posílat?

Určitě. Máme síť spolupracovníků, kteří jsou s námi ve spojení. Někteří naši duchovní mají i terapeutickou průpravu a jedna členka týmu je psychiatrička. Rovněž doporučujeme služby UK Pointu, univerzitního informačního střediska, kde je psychologická poradna.

Placená zóna