Mít kořeny i křídla

Jak si vybudovat odolnost a žít svobodně? Nizozemská filozofka, psycholožka a existenciální psychoterapeutka EMMY VAN DEURZEN vypráví o možnosti stát pevně na zemi a zároveň se povznášet, nacházet sebeurčení a současně se propojovat s ostatními lidmi a přírodou.

Na základě mých předchozích diskusí s kolegy psychoterapeuty, kteří pracují v rámci existenciální modality, ale také s kolegy zaměřenými jiným směrem se mi zdálo, že pochopení teorie existenciální analýzy může být docela náročné, třeba ve srovnání s kognitivně-behaviorální terapií nebo Person-Centered Approach, tedy přístupem zaměřeným na člověka. Tušíte, proč to tak může být? Souhlasila byste s tímto názorem?

Je nepochybné, že existenciální terapie má hluboké a široké kořeny a že se v tomto přístupu lze mnohému naučit. Je to také přístup velmi komplexní, který se zabývá všemi dimenzemi existence a je založen na pochopení psychologie a filozofie. Proto vyžaduje důkladné studium desítek filozofů a praktiků, kteří tyto myšlenky rozvíjeli víc než sto let. V oboru existuje takové množství literatury a diskusí, že není možné je plně obsáhnout, dokud v této oblasti nestudujete a nepracujete alespoň deset let. Kromě toho jsme nastavili opravdu vysokou laťku spolupráce s našimi klienty prostřednictvím dialogu. To může být plodné pouze tehdy, pokud sami dostatečně dospějeme a budeme sebevědomí a obeznámení s celou řadou lidských zkušeností, obtíží, světonázorů a sentimentů. To je spousta učení, jímž musíme projít na mnoha úrovních, filozoficky, technicky, prakticky, profesně i osobně.


Zmínila jste se o tom, že potřebujeme filozofický pohled na naše lidské obtíže. Že by mělo v tomto směru dojít ke změně. Jak by tato změna měla vypadat?

Myslím si, že lidé se často příliš ponoří do spletitého psychologického bádání a začnou zkoumat fungování vnitřní mysli nebo mozku natolik zaujatě, že ztratí pojem o sociálním a politickém rozměru svých potíží a nesnází. Zapomínají se ptát sami sebe, kde a jak se ve světě nacházejí, a místo toho vidí všechno jako osobní problém. Mnoho lidí také žije s velmi špatným pochopením velikosti lidské existence a jejích různých možných významů. Ztrácejí se v každodenních drobnostech a zapomínají si klást širší filozofické otázky jako například „proč jsem naživu“, „k čemu to všechno je“, „jak mám žít a jaký mám mít vztah k druhým lidem“, „co se můžu dozvědět o světě a jak by to mělo ovlivnit to, na co se zaměřuju“ a podobně. Když lidé od svého užšího zaujetí poodstoupí, mají možnost získat širší perspektivu a mnohem hlubší pocit důležitosti svého života a toho, jak by mohli chtít žít. Může být pro nás velmi inspirativní, když začneme přemýšlet o tom, jak chceme například přispět světu nebo ovlivnit lidi kolem sebe. Když se přestaneme tolik zabývat krátkodobými cíli, které jsou stanoveny povrchními světonázory současné společnosti, a zaujmeme širší pohled, osvobodíme se. Zjistíme, že nejde jen o to, vyhrát soutěž, ovládnout ostatní, zbohatnout, proslavit se nebo si užít co nejvíc zábavy. Pochopíme, že existují inspirativnější a více povznášející způsoby života, jako je rozvíjení reflexe sebe sama a svého bytí, zjišťování, jak vytvořit či prožít smysl, jak se stát více milující nebo jak být dobrý přítel. Nalezneme to, co nás dokáže pozvednout, abychom se netočili jen kolem sebe, nebo co nám vrátí zvědavost, abychom opět zažili ohromení a úžas. Když se lidé dostanou na tuto cestu, zjistí, že chtějí světu něčím přispět, místo aby jen přežívali nebo si ze světa vzali tolik, kolik dokážou. Učí se překonávat své každodenní starosti a těžkosti a často překvapí sami sebe, když odhalí, jak snadné bylo překonat věci, které se dříve zdály nezvládnutelné.

Placená zóna