Jak dítě slabikuje z knih

Učit se číst bylo, aspoň pro mě, jako pomalu vstupovat do kouzelného zámku. Ze symbolů, které jsem už částečně znala, se staly slabiky a z nich slova. A z nich v cukuletu věty, odstavce, stránky, kapitoly, knihy, příběhy… Jako by mě chtěly vtáhnout, pohltit. Trochu nudný svět už nebyl potřeba, byly tu knihy a bylo jich tu hodně, jak v tátově obří polici přes celou velkou stěnu, tak v městské knihovně. Moje fantazie dostala nové podněty, postavy a věci naplnil život, barvy, pohyb… A doteď je pro mě nejlepším filmem knížka, jen já ji dokážu rozpohybovat tak, aby se mi to líbilo. Ale co když dítě doma nemá ani knihovnu, ba ani štůsek knih? Co když mu nikdo neukáže, kde je nejbližší knihovna? Právě na tyhle děti jsem myslela při rozhovoru s analytikem společnosti PAQ Research Janem Zemanem. Mluvili jsme o tom, jak na děti působí skutečnost, že žijí ve vyloučené oblasti, že se jim doma nedostává i základních věcí, že jejich rodiče na jejich výchovu nemají z mnoha různých důvodů kapacitu. Ve školkách a školách se těmto dětem může dostat pochopení a podpory, jen když se přeneseme nad někdy problematické prostředí a nebudeme do práce s dítětem promítat to, co si (někdy) myslíme o jejich rodičích. Protože ti jsou mnohdy také obětí sociálního vyloučení.

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, končí další školní rok, co jsme spolu prožili. Přeji vám, abyste se v létě dostali ke knihám, které nepotřebujete kvůli práci, ale jenom tak. Abyste si také první přečtenou větou dokázali pustit ten pomyslný film. Moc se těším, že se tu v září odpočatí zase sejdeme.

Mgr. Marie Těthalová