Dotknout se posvátného

Proč vlastně v psychologii pracovat se spirituálním rozměrem?

Myslím, že jde o podstatnou součást lidského života. Stejně jako je důležité tělo, emoce a mysl, je důležitá i spiritualita. Zjednodušeně řečeno jde o oblast, která se věnuje přesahovým fenoménům, neběžným stavům vědomí a vposledku vlastně otázkám po podstatě vědomí a smyslu všeho zmíněného. Vypadá to, že jde o hlubokou lidskou potřebu vysvětlit si tajemství existence, která se v průběhu historie projevovala různými způsoby. Psychologie je mladá věda, ale pokud ji chceme chápat celistvě, pak do ní spiritualita – ať už náboženská, nebo nenáboženská – zkrátka patří. A byť jde o oblast z definice obtížně uchopitelnou, je klíčové, abychom transpersonální pohled do úvah o lidské psychice začlenili.

Nevíme, zda touha po vyšším smyslu vyrůstá ze způsobu, jakým je uspořádán náš nervový systém a poznání, že jakákoli jednotka je součástí většího celku, nebo z potřeby rozumět mimořádným stavům vědomí, zážitkům jednoty sebe a světa… Ale asi by se dalo říct, že jsme v každém okamžiku propojeni se světem či životem na nejzákladnější biologické úrovni (dech, stálá interakce s okolím…) a že pocit oddělenosti či vyčleněnosti je do jisté míry iluze. 

Já se jako psycholog snažím porozumět tomu, jak se stalo, že se identifikujeme jako oddělené bytosti, které si navzájem nerozumí a jsou na světě osamoceny. Více se tomuto vývoji a zasazení do určitého psychospirituálního kontextu věnuji v knize Mezi duší a Duchem, kterou jsem napsal ve spolupráci s karmelitkou Denisou Červenkovou.

Ve zmíněné knize mluvíte o osobnosti jako o souboru mentálních a emočně-tělových struktur, které jsme si vytvořili v reakci na životní zkušenosti, zejména na dětský prožitek bolesti z nenaplněných potřeb. Zdůrazňujete, že s osobností či egem se často identifikujeme – což souvisí i pocitem oddělenosti a osamocení, o nichž jste se zmínil –, ačkoli osobnost není naší podstatou, naším středem…

Předně bych rád zdůraznil, že netvrdím, že to tak nutně je. Ale předkládám k úvaze, zda je možné se dívat na naše ego (tento pojem používám v širším slova smyslu) jako na formu vzdálení se naší „pravé podstatě“, ať už ji nazveme jakkoli. Obšírněji se tím zabývám také v diplomové práci, která je volně ke stažení u mě na webu. 

V knize tuto problematiku zpracovávám primárně v souvislosti s enneagramem, což je výborná mapa typizovaných způsobů, jak zacházíme se sebou, s ostatními a jak se vyrovnáváme s prostředím. Zjednodušeně řečeno jde o typologii osobnostních stylů. Hodně vycházím z práce Claudia Naranja, průkopníka v integraci psychoterapie, duchovních tradic i psychedelických zkušeností.

Na náš enneatyp se dá dívat jako na soubor způsobů, jak se chráníme před emočními zraněními pocházejícími z raného vývoje. Bohužel máme tendenci zaměňovat přizpůsobování se prostředí s naší identitou. Enneagram sice popisuje dynamiku i strukturu naší osobnosti, ale současně ji nahlíží jako omezení či zúžení vědomí a nabízí otázku, zda jsme pouze souhrn reakcí na zkušenosti, nebo je naší podstatou ještě něco jiného. Co je vlastně naše vědomí? Na enneagramu velmi oceňuji, že kromě základního porozumění způsobu bytí ve světě nabízí také nástroje rozvoje a uvolňování z automatických vzorců, které úzce souvisí s každodenní realitou našich životů.

V jednoduchém obrázku kruhu, který při prezentaci enneagramu používáte, znázorňujete vrstvu osobnosti a pod ní hlubší centrální dimenzi označenou jako plus – zmíněný střed, „pravou podstatu“ nebo „esenci“ či „bytostné Já“...

Jde opravdu o schematické zjednodušení, abych ukázal rozdíl mezi obvodem kruhu, na němž je metaforicky umístěna naše osobnost, a mezi středem. Z tohoto pohledu se vzdalujeme svému středu právě tím, že se ve snaze vyhnout citlivým místům a niterné bolesti držíme takzvaně na periferii, ve vrstvách a strukturách našich emočně-tělových a mentálních návyků. Uvědomění si těchto vzorců pomáhá zvýšit kvalitu života, protože když rozumíme motivacím svým, ale i ostatních, nemusíme se nechat těmito zafixovanými vzorci vláčet. Z psychospirituálního pohledu je ovšem zásadní nejen rozumět, ale i dovolit si tyto struktury rozpouštět. S tím se pojí otázka, z čeho se skládá to, co nazýváme pocitem Já. Pronikat hlouběji k místům v sobě, na něž jsme zapomněli nebo která jsou opravdu něčím zcela nová...

Trans-personální okruh zkušenosti odkazuje právě na to, co je za osobností, za personou – za maskou. Když se ponoříme dostatečně hluboko do sebe, potkáme se s něčím, co můžeme nazvat numinozitou, posvátností... Spirituální rozměr pak není jen něco, co je mimo nás nebo nad námi – je to bazální vrstva naší zkušenosti.

Trans také odkazuje k cestě, která vede skrz. Proklestit si cestu skrze nezpracované emoce, negativní přesvědčení o sobě, zadržené napětí, zkrátka přes náš „ochranný krunýř“. Když pak symbolicky procházíme tou „šmodrchanicí“, která na obrázku obkružuje plusový střed, propracováváme se skrz takzvanou negativní vrstvu – a děláme to právě proto, abychom se potkali sami se sebou v pocitu dobrého bytí (well-being), stavu vnitřní pohody. Ten je v nás od začátku přítomný, jen s ním v průběhu života ztrácíme kontakt.