Nová knížka, to je jako přírůstek do rodiny

Během několika měsíců vyšly, i když ta druhá je v tuhle chvíli stále ještě na cestě ze zahraniční tiskárny, dvě vaše knihy pro děti. Jaké to je, po těch letech a spoustě vydaných knih, držet v ruce další knižní přírůstky?

Nová knížka, to je jako nový přírůstek do rodiny. Vždycky je to radost. A pokaždé doufám, že přinese radost i někomu dalšímu. Jen mi občas vypadává z hlavy, jak se všechny přírůstky do rodiny jmenují (směje se). Prostě mě baví ty knížky kreslit a psát.

První z nich už malí čtenáři znají, je to Modrá příšera. Jaká je hrdinka této obrázkové knihy?

Modrá příšera vznikla trochu jinak než moje ostatní obrázkové knížky. Obvykle začínám s obrázky, ale tady byl první text. Myslel jsem trošku i na moje holky, když byly malé, jak mě vždycky fascinovalo, jakým způsobem si hledají místo ve světě. Jak testují určité hranice, kam až můžou zajít. Jak se k sobě děti vlastně chovají. A s tímhle vším jsem tu knížku psal. A představuju si, že Modrá příšera je jakési batole v plenkách (směje se), které se možná snaží zjistit, co se smí a co ne. A jak daleko se dá ještě zajít.

Příšera je možná malinko strašidelná, proto se jí nesnadno hledají kamarádi. A její řešení téhle situace je poněkud svébytné. Jak na tuhle pasáž, kterou zde nechci úplně prozrazovat, děti reagují?

Nemyslím si, že by Modrá příšera byla strašidelná. Kamarády už tak trochu má, jen vlastně neví, jak se k nim má chovat. A jak na tuhle pasáž, kterou máte na mysli, reagují děti? Hrozně rychle se vcítí do příběhu. Na rozdíl od dospělých, kteří se ve chvíli, kdy se příběh takto zlomí, smějí, děti nevěřícně koukají s otevřenou pusou a čekají, co se bude dít (směje se). Tenhle rozdíl mezi dětmi a dospělými jsem si poprvé uvědomil až při veřejném čtení. 

Když jsem se dočetla ke zmiňované dvoustraně, hodně jsem se smála, ale pak mi bylo i malinko smutno. Příšera totiž čelí nepochopení, které znají mnohé děti (a někdy i dospělí). Co by mohla udělat pro to, aby ji druzí pochopili?

To jsem rád, že jste se smála. Nemyslím si, že by šlo o nějaké nepochopení, spíš jde o to, že si příšera musí uvědomit, kam až může zajít. Že skutečně musíme nést následky vlastních činů. Když byly moje dcery malé, pozoroval jsem, jak si děti spolu hrají. Že se nechtějí dělit a chrání si svoje hračky, strkají si je do kouta a nakonec zjistí, že sice mají všechny hračky, ale opravdu si nemají s kým hrát (směje se). 

Zase se mi nechce prozrazovat, ale i tak řeknu, že významnou část příběhu tvoří odpuštění. Zvířátka odpouštějí příšeře a ona tak trochu i jim. Proč je odpuštění tak důležité?

Odpuštění je v životě hrozně důležité. Kdyby člověk neodpouštěl, zahořkl by, a s něčím takovým se nedá žít. Když odpouštíme, neděláme to jen kvůli druhým, ale hlavně kvůli sobě, abychom mohli existovat sami se sebou.

Jeden by si myslel, že když příšera „vyřešila“ situaci tak hodně po svém, už se s tím nedá nic dělat. A možná si to myslí i v situacích, které zažívá sám. 

Ale ono se se vším dá něco dělat. Každý by měl být odpovědný za svoje činy, postavit se k nim rovně a nést následky se vším všudy. To je asi jediná a správná volba, možnost, jak se pohnout dopředu.

Další dětskou knihou, tou, která ke čtenářům zanedlouho doputuje, je Ztracená ponožka. Taky pořád něco ztrácíte? Já třeba stále hledám brýle…

Já vlastně moc věcí neztrácím, spíše je nacházím. Někdy něco dlouho hledám a pak to najdu. Jednou za čas, opravdu málokdy, se mi stane, že něco ztratím napořád. A to mě naprosto fascinuje. To, že nevím, jak se to mohlo stát. Tuhle jsem ztratil svoji oblíbenou čepici. Šel jsem do města a pak už jsem tu čepici nikdy neviděl (říká tajemně). Nevím, jestli jsem ji nechal v obchodě, nebo jestli mi vypadla, když jsem dával věci do batohu a nasedal na kolo... Prostě netuším, kde a jak se to stalo. 

Králík ze Ztracené ponožky je ohromně tvořivý. Nenajde ponožku, ale sukýnku a čepici… Kdybyste si na sebe měl vzít něco neobvyklého, co by to bylo?

Kdybych si na sebe měl vzít něco neobvyklého, něco, co normálně nenosím, byla by to sukně. Není v tom nic jiného než to, že nosit třeba flanelovou sukni musí být hrozně pohodlné (směje se). Hlavně v létě to musí být skvělé. Moc rád nosím kraťasy, a od kraťasů k sukni už to je jenom kousek. Moc mě prostě mrzí, že se móda sukní u chlapů nechytla. Možná se toho ještě dožiju a moc se na to těším. 

Králík bloudí pokojem a skříní. Jak se dá na tak malém prostoru zabloudit?

On ale vlastně nebloudí, jen prochází svým bytečkem. Na malém prostoru se ale dá zabloudit naprosto nádherně. Před pár lety jsem se naprosto ztratil v malém lese ve Skotsku. Bloudili jsme tam v bažinách celá rodina několik hodin (směje se). Kdyby nás někdo pozoroval shora dronem, asi by se divil. Když jsem nakonec našel cestu ven, přišel jsem na to, že ten les je vlastně ohromně malinký. Zabloudit se dá všude a já jsem specialista na zabloudění v jakémkoli městě. 

Nakonec se vydá ven a svoje kamarády trochu vyleká, protože je oblečený vážně neobvykle. Jak zvířátka poznají, že je to jejich kamarád?

Jak jinak než podle uší! Králík se dá podle uší poznat úplně skvěle. A taky k nim musel přijít dost blízko na to, aby ho poznali (směje se). Na tom jsem si dal záležet.

Obě knihy pojednávají o kamarádství. Jak se pozná správný kamarád?

Definic správného kamaráda je asi hodně. Je to někdo, koho máme bezpodmínečně rádi, komu jsme schopni odpustit skoro všechno, ne-li úplně… A v našem životě nastávají různé chvíle, je nám hodně dobře a někdy zase smutno, a my se chceme o tenhle svůj pocit s někým podělit. A ten, na koho si v takovouto chvíli vzpomeneme, je náš nejlepší kamarád.

Sice jsem na začátku zmiňovala dvě knihy, ale ony vyšly ve skutečnosti tři, že? Ilustroval jste knihu básní, které napsala Nicola Davies a přebásnil je Robin Král. Tohle bylo jistě také tvůrčí kamarádství, že?

Hvězdná velryba vyšla v Anglii už před rokem a kousek. V češtině vyšla v listopadu minulého roku v překladu Robina Krále. Tahle kniha je zajímavá z několika důvodů. Nejzajímavější je asi ten, že Nicola Davies, se kterou jsme před několika lety pracovali na knize Zvířat plná kniha, je naprosto bezvadná paní, plná energie a skvělých nápadů. Je neuvěřitelně kreativní, s obrovským zájmem o přírodu, zvířata, o naši planetu…

Jak to tak poslouchám, musí to být vážně zajímavá paní.

Spolu jsme jezdili po festivalech a školách a Nicola si všimla, že u sebe mívám tyhle malé skicáky (ukazuje). Mají formát A6 a kreslím si do nich věci, které mě napadnou. Mohou to být různé hlouposti, sny, záznamy věcí, které jsem viděl na ulici, kresby nějakých zvířat. Jsou to hodně střelené obrázky, ke kterým si jen zřídka píšu názvy nebo krátké poznámky, a to navíc ještě v češtině. Nicola vůbec nevěděla, o co v nich jde, ale líbili se jí. Zeptala se, jestli bych jí tyhle kresby neposlal. A já to tedy udělal

A co se pak stalo?

Nicola na ně napsala texty a básničky. Je to její interpretace toho, co si myslí, že já nosím v hlavě. Když to ukázala nakladateli, líbily se mu její básničky a chtěli je vydat. A já jsem se rozhodl, že je budu ilustrovat znova. Texty jsou totiž obsahově trochu jiné než byly mé původní kresby. Pochopitelně mi do hlavy neviděla, byl to docela zajímavý postup a užili jsme si u toho spoustu legrace.

A jak se vám spolupracovalo s Robinem Králem?

Kniha v jeho překladu získala nový život. Robinovo přebásnění Hvězdné velryby je naprosto nádherné a knihu zase posunulo o trochu někam jinam. Vidět naši knížku v češtině bylo nesmírně zajímavé a mám z toho opravdu velkou radost. S Robinem jsme se během téhle práce více seznámili a myslím, že se z nás stali kamarádi. Dokonce mu nyní ilustruju knížku, která se bude jmenovat Když nasněží na slony a měla by vyjít na jaře.

Proč bychom s dětmi měli číst i básně? Nejsou pro ně moc těžké?

Myslím, že děti se básní nebojí, stejně jako se nebojí výtvarného abstraktního umění, či jakéhokoli jiného umění. Myslím, že umění se bojí dospělí, proto říkají klasické hudbě „hudba vážná“ a o básních říkají, že je nečtou, protože jim nerozumějí. 

Dobrá báseň navozuje pocit, určitou náladu. Když tu báseň nechápeme, buď se to tomu básníkovi nepovedlo napsat (směje se), nebo jsme prostě na jiné vlně. Ovšem bát se poezie, básní, je hloupost. Je to stejné, jako kdybychom se báli hudby. Ta navodí určitou atmosféru a možná z ní vzejdou nové nápady, myšlenky. To samé dělá báseň. Jako by nás „naťukla“ a zbytek je na nás. A tohle nechápe nikdo lépe než děti. Proto si myslím, že si děti zasluhují kvalitní poezii. Rozumím tomu, že děti mají rády opakování slov a různé říkačky, které se mohou samy naučit, ale jako mi vadí líné texty, líné příběhy v dětských knihách, nad kterými dítě nemusí přemýšlet, stejně tak mi vadí básničky stylu „hele, tráva, tady bloudí kráva“. To jsou prostě (zamýšlí se) hlouposti. Neměli bychom se bát ukazovat dětem poezii, ale naopak je nechat si vybrat. 

Mgr. Marie Těthalová

Foto archiv Portálu

Ilustrace Petr Horáček

Petr Horáček se narodil v roce 1967. Tento český ilustrátor žijící ve Velké Británii za svou práci obdržel řadu prestižních ocenění. Česky vyšla už řada jeho knih, naposledy Modrá příšera a Ztracená ponožka. Jeho knihy zakoupíte na obchod.portal.cz.