Rozsvítit v sobě i mezi sebou

Pavel: Když jsem tě, Dášo, před více než pěti lety navštívil ve tvém studiu, byla jsi pro mě poslední volbou před návštěvou chirurgie. Měl jsem takové bolesti v obou ramenou, že jsem chvílemi nebyl schopen rukama hýbat. Ovlivňovalo to i sociální interakce – když jsem chtěl třeba kolegovi podat ruku, musel jsem se k němu naklonit tak, že si myslel, že ho chci políbit na tvář. Ty jsi mi ale na první konzultaci s rameny nedělala vůbec nic. Vyslechla sis, co mě trápí, ujistila mě, že se tomu budeš věnovat, ale pak jsme většinu času stáli naproti sobě nebo jsme chodili po místnosti a vedla jsi mou pozornost spíše k nohám než k ramenům, povídala jsi mi o tom, jak kolena mohou fungovat jako zámky. Je v tomto začátku práce se mnou něco typického pro tvůj přístup?

Otevřený dialog
Psychosociální praxe vycházející ze systemické rodinné terapie. Základním prvkem jsou takzvaná síťová setkání vedená dvojicí nebo týmem terapeutů organizovaná pro konkrétní rodinu nebo jinou síť blízkých. Jako samostatný přístup byl Otevřený dialog popsán v rámci psychiatrické péče ve finské oblasti Tornio, kde se díky němu podařilo několikanásobně snížit počty dlouhodobě hospitalizovaných s diagnózou schizofrenie. V České republice tento směr formou kurzů a výcviků rozvíjí skupina Narativ a organizace Zahrada 2000.

Dáša: Zkusím to rozdělit na více fází, ale děje se to dohromady a já si vybírám, čemu věnuji pozornost. Obzvlášť je-li dynamika rozhovoru ze začátku intenzivní.

První, co dělám, je, že při sdílení druhému naslouchám. Není to naslouchání jen ušima, ale celým tělem. To jsem se naučila v rámci přístupu Trager®. Zůstat při povídání v kontaktu s klientem, ale nevkračovat do příběhu příliš. Pečuji tedy o nás oba. Fyzicky to vypadá třeba tak, že se cíleně opřu do židle nebo se opírám o svá chodidla či vnímám dotek se židlí pod svým předloktím, abych průběžně kromě klienta vnímala i sebe. Dnes už to dělám téměř automaticky. Stále se ale stává, že mě něco vtáhne příliš a do židle odstupuji cíleně.

Druhá oblast se týká naslouchání dynamice klientova těla v průběhu vyprávění příběhu. Od kadence slov, hlasitosti, mimiky či souhybů v těle u některých slov přes napětí v těle, usazení v židli či přešlapování na ortopedických koberečcích, spolupráci se židlí či zemí (to je závislé na klientově poloze při rozhovoru: sed, stoj, či chůze) až po všímavost k prostoru.

V průběhu naslouchání mi přichází nápad na tělesnou práci, která bude v daném okamžiku co nejužitečnější pro každodenní praxi.

Pavel: Ano, vzpomínám si, že po nějaké době, co jsem mluvil – to jsme oba seděli –, jsi navrhla jít do stoje a začala ses se mnou procházet po místnosti. Teď ještě lépe rozumím tomu, že to opravdu vyplynulo z toho, co jsem říkal, jak jsem se projevoval a co ty jsi při tom cítila. 

Je mi to velmi povědomé z naší praxe Otevřeného dialogu. Nemáme na začátku žádnou představu, o čem budeme s klienty mluvit nebo čím začneme, ani když už o nich něco víme. Začínáme nasloucháním. Velice pečlivým nasloucháním. Ale potom, namísto tělesné práce, vstupujeme do jejich osobních či rodinných příběhů, propojujeme se s nimi skrze jejich slova.

Také je na našich setkáních typické, že se na začátku tolik nevěnujeme tomu, co je prezentováno jako problém. Podobně jako ty jsi vyslechla moje trápení s ramenem, my klienty vyslechneme a ujistíme je o našem zájmu jim pomoci, ale pak nás zvědavost zpravidla zavede k vyprávění o jejich rodině, vztazích, o jedinečnostech každého z nich. Tím vlastně od začátku stavíme základní pilíře zotavení. 

Od první návštěvy u tebe jsem viděl mnohé spojnice mezi našimi způsoby práce a rozdíl jsem vnímal spíš v zaměření. Kdybych to úplně zjednodušil: ty vedeš klienta k jeho tělu, my ho vedeme k příběhům a vztahům.    

Dáša: Teď by se pro mě nabízela otázka, jak vnímáš slovo vztah. Vidím rozdíl v tom, že já pracuji převážně s tělem, zatímco ty hlavně s myslí. Současně společné máme to, že zůstáváme v kontaktu s klientovým příběhem. 

Trager® Approach
Doktor Milton Trager (1908–1997) objevil principy své terapeutické praxe už v mládí, když s bratrem zkoumal, kdo z nich dokáže měkčeji dopadnout při skoku do dálky. Při studiích na lékařské fakultě pak přemýšlel, jak je možné, že při celkové anestezii se vysoké napětí v těle uvolní a po jejím odeznění se tělo vrátí zpět do pozice „skrčence“. Začal tak prostřednictvím hry s vahou, dotekem či pohybem hledat možnosti, jak ovlivnit napětí v naší mysli a sladit se s tělem. Toto zjištění vedlo k celoživotnímu bádání a rozvoji přístupu známého jako Trager®Approach. Dnes tento přístup proniká do celého světa prostřednictvím organizace Trager International. V České republice ji zastřešuje Asociace Trager CZ, která se věnuje osvětě, výuce a šíření Tragerova odkazu.

Chce to určitý trénink, jak sladit všímavost k tělu a míru aktivity mysli. Příliš mnoho informací mnohdy zahltí náš nervový systém a kvůli tomu nevnímáme tělesné potřeby. Líbí se mi příklad, že nervový systém včetně našeho mozku (mysli) jsou sítě, které rozvádějí světlo (impulzy). Když čteme informace, posloucháme rozhovory, velmi často intenzivně svítí veliká žárovka naší hlavy, ale zbytek bohatých nervových drah je vyhaslý. Proto mě v praxi nepřestává fascinovat proměna způsobená úplně obyčejnou procházkou v ordinaci po koberečcích s různými vjemy nebo právě hra s vahou v těle typická pro přístup Miltona Tragera.

Pavel: To je silná metafora. Připadá mi to, jako kdybychom se v noci dívali z výšky na nějakou metropoli, kde svítí jen historické centrum, a zrovna by se město začalo probouzet. Víc a víc domků by se rozsvěcovalo, mezi nimi by se zvyšoval počet svítících aut... 

Ale co se to vlastně v těle děje při takovém probouzení? Třeba během té obyčejné procházky po koberečcích?

Dáša: Dochází k podráždění receptorů kůže v místě kontaktu s koberečkem či zvědoměním plochy chodidel při hře s vahou v nohách. Začnou tak zářit tato místa a dráhy z nich vedoucí. Množství světla se z hlavy rozprostře a získáváme tak odstup od dění, ale neodcházíme od něho. Jsme tam s ním.