O nezralých rodičích a zakletých dětech

K psychologickému tématu probouzení bych se rád vztáhl skrze dvě pohádky, Šípkovou Růženku a Sněhurku. A také skrze předchozí pohádkové „upadnutí do spánku“, které se zdá být skoro smrtí. Nemám ambici se pokoušet o komplexní rozbor těchto pohádek, nechci o nich psát obecně ani interpretovat pohádky jako fenomén. Jistě se teď dopustím psychologického redukcionismu, ale aspoň se k němu hned v úvodu přiznám. To, o čem tu píšu, není celá pravda o smyslu zmíněných příběhů, je to jeden pohled z bohatství možných pohledů. Jungiánsky by bylo možné říci: jeden směr rozvíjejících amplifikací. Ovšem i obraz spánku a probouzení, který je pro obě pohádky charakteristický a u něhož bych rád zůstal, mi pro náš účel připadá příliš široký, a proto bych jej zúžil jen na interpretaci dvou „komplexů“, které do spánku zaklínají – mateřského a rodičovského.  

Rodiče, kteří nemohou mít dítě

Šípková Růženka většinou začíná popisem situace královských rodičů, kteří mají vše, například své království a královské atributy: hrad i věž, hodně sloužících a kuchtíků. Ti všichni usnou a na tom lze hezky ukázat, že pokud je nemocen král jako symbol bytostného já nebo třeba vědomí a rozumu, padne nemoc na celé království.

Mají všechno, ale dítě počít nemohou.

Úvod pohádky ne vždy zcela jasně nastoluje problém, o který jde. Nemoci počít dítě je univerzální těžkost stará jako lidstvo samo, zde uvozuje pohádkový příběh a odtud se odvíjí následné komplikace. Úplně jiný druh komplikací k podobnému tématu nese například i pohádka Otesánek, byť zde byli rodiče velice chudí. Jak vidno, zmíněná univerzální těžkost se týkala a týká všech kast a sociálních tříd. „Královskost“ rodičovského páru u „Šípkovky“ je ale stejně spíš dekorativního charakteru, který dovoluje vyprávění situovat do svůdného obrazu fascinujícího bohatství, což je stále živý stereotyp, kterého nás neušetří žádný bulvár. Umístit obecný problém do světa „smetánky“ hned zlepšuje prodejnost scénáře, ačkoli hrozí zblbnutí a banalizace. Spíše než o problém bulváru jde o problém náš. Naši touhu slyšet o boháčích a ve fantazijní projekci s nimi iluzorně splývat. Trvalost této tendence by možná sama stála za reflexi či „psychogenní“ výklad. 

„V Šípkové Růžence se královští rodiče bojí ztráty moci a kontroly nad dcerou.“

Sudičky 

Druhým dějstvím je fenomén sudiček. V některé verzi jsou tři, v jiných až dvanáct. Oba počty jistě mají své symbolické pozadí, ale u toho zde nemůžeme zůstat. Co jsou sudičky? Psychologicky bych řekl, že je to právě ona charakteristická konstelace při narození, kterou má vypravěč za tak specifickou a významnou, až je osudná či osudotvorná. Napadá mě drobný jazykový „přeřek“: osudičky. Personifikace sil, které stojí u kolébky. Nijak mě takový obraz nepobuřuje, je tu jen symbolickou pohádkovou řečí vysloveno to, co patří i do současné psychologické anamnézy. Klientů se doptáváme na nastavení rodiny, rodičů, na jejich motivaci mít dítě, sourozeneckou konstelaci, sociální situaci rodiny a další „okolnosti stojící u kolébky“.

V pohádce je na některou osudičku zapomenuto a ona se pak zlobí a mstí. Šlo by parafrázovat lidovou řečí: „Taková okolnost se vymstí.“ Krutost této zapomenuté (nevědomé) okolnosti vstoupí vzápětí do osudí a může se zjevit s destruktivní silou, jak to u nevědomého materiálu bývá. Někdy je její dopad korigován poslední sudičkou, která prokletí oslabí, jindy to tak není.