Tělo jako zdroj

Jaké jsou, Honzo, teď tvoje zdroje?

Partnerský vztah. Kontakt s dcerou – s její živostí a hravostí. Přátelé. Muzika. Když zpívám a hraju, je to velký zdroj a rychlý skok do prožitku spojení s kreativním proudem i s mým tělem. Zdrojem je i příroda. Žiju na krásném místě, a tam to jde lehce. Vyjdu ven a jen nadechuju krásu luk, hor a lesů, ačkoli i k nám se už prokousal kůrovec.

Jak se to stane, že i když má člověk k dispozici všechny tyto zdroje – vztahy, přírodu, kreativitu –, přesto mu něco brání, aby ho v životě dobře sytily? Proč někdy nestačí na to, aby zkrotily třeba úzkost nebo depresi?

Pokud je zdroj to, co nás spojuje s naší podstatou, naší jedinečností, můžeme zkoumat, co nám brání s ní být v kontaktu. Jako terapeut dávám klientům pozornost a soucit, který jim může pomoci najít vnitřní místo, kde například úzkost není tak intenzivní, kde nemá takovou moc. Hledáme ostrůvky bezpečí, které můžou skrývat léčivé vzorce – zdravý způsob vztahování se k druhým i k sobě.

A zároveň zkoumáme smysl té deprese nebo úzkosti, to neznámo, kde se může ukrývat něco nového a důležitého. Hledáme kontext – smysl – úzkosti a deprese, nejde pouze o to je potlačit.

Měl jsem depresivního klienta, kterého jsem se ptal, kdy je mu líp. Řekl, že když jí a když leží. Jinak se kritizoval za svůj nízký výkon, za to, že není dost chlap. Od dětství chronicky držel v rodině roli „chlapa“, protože jeho táta spáchal sebevraždu. „Musím se postarat,“ to byl jeho vzorec. „Pokud nejsi dost silný a výkonný, možná by bylo lepší, kdybys nebyl.“ 

Jako táta.

V terapii jsme se vrátili k zážitku, že opravdu může ležet a nechat se podporovat. Zkoumal, jak uvítat a uctít, že tu je něco měkkého, jemného, slastného, něco, co ho konejší. Tenhle zážitek mu byl dosud neznámý.

Pro depresi je typický zážitek těžkosti, něco nás tlačí k zemi, naše přesvědčení spojené s kritizující částí. Někdy když následujeme tíhu (Honza následuje svou ztěžklou ruku a na chvilku si lehá na zem.), můžeme zkoumat, k čemu to spěje, co se tam objeví.

Kam mě to doslova táhne, že?

Jan Audrlický
je psychiatr, psychoterapeut, lektor a hudebník. Z terapeutických škol využívá především přístupy procesově orientované práce, biosyntézy a satiterapie, zapojuje i prvky Pesso Boyden psychomotorické terapie, Otevřeného dialogu a katatymně imaginativní psychoterapie. Poskytuje individuální terapii, krizovou intervenci, facilitaci partnerských a rodinných vztahů a terapii v přírodě. V červnu 2025 bude spoluprovázet kurzem Tělo v ekoterapii.

Tohoto klienta to táhlo do měkké postele, ze které se mu nechtělo vstát. Navenek vidíme, že depresivní klient víc spí, nemá energii. Na hlubší rovině tento klient postupně zjistil, že potřebuje v životě ještě něco jiného než jen stát na svých nohou a starat se o všechno jako jediný muž v rodině. Že potřebuje kontakt s něčím měkkým a laskavým. Dovolit si opřít se o něco, co není nutně člověk – třeba o zem, potažmo Matku Zemi. V tom potřeboval i terapeutickou podporu, aby si to mohl dovolit a nebyl jen pod nadvládou vnitřního kritika, který ho devalvoval za neaktivitu, když neplnil svou starou roli.

Pokud nám chyběla podpora rodičů, můžeme se zkusit o něco opřít. Mám klientku, jejíž rodiče potřebu opory a péče neplnili. Když jsme její nenaplněné potřeby uznali a mohli jsme se vydat do imaginace toho, kdo by ji mohl podepřít, objevil se obraz stromu. Zaprvé je možné představovat si, že se stanu stromem, který bude trochu stromovým rodičem, který se postará o ty menší, mladší části. Což nemusí být vždy vhodné pro lidi, kteří byli na všechno sami – nejprve potřebují zažít to, že jsou podporováni vztahově, fyzicky, a pak se postupně můžou stávat i tím pečujícím. Druhá možnost pak je opřít se o strom, u kterého nám je dobře, který má sílu a udrží nás – ať už v přírodě, nebo v imaginaci. Najít bezpečné místo, kde se cítíme opečovaní. A dovolit si brát tento pocit vážně, byť se tomu možná racionální část mysli vzpírá.

Vede mě to k myšlence, že když jsme děti, dovolujeme si žít ve fantazii, v symbolech a hravosti – pak nás společnost tlačí, abychom z toho vyrostli. Přece si jako dospělí nemůžeme „hrát“ na to, že se opíráme o strom a že nám to ulevuje! Terapeutické směry zaměřené na tělo a přírodu nás vrací k těmto dávným kvalitám. Jak se proměnilo tvé vnímání těla jako nástroje nebo důležité součásti psychoterapie?

Vždy mě fascinovala biologie a to, jak lidské tělo funguje. Vystudoval jsem medicínu, pak jsem se přes zájem o psychoterapii a buddhistickou meditaci všímavosti (vipassaná) dostal i ke svému prvnímu výcviku v satiterapii, který integroval buddhistickou psychologii (Abhidhammu). V meditaci všímavosti (mindfulness) je jednou ze základen všímavosti tělo a jeho prožitek reality tady a teď. Ve výcviku se mi líbilo, jak tam učitelé podporují hluboký respekt k tělu a jeho moudrosti.

Přiznat si, že to, co vnímáme tělem, je důležité. Společnost to ale spíše znevažuje, potlačuje.

V buddhistickém kontextu má moudrost těla každý, respektive je to něco, co vzniká a může růst všímavou reflexí našeho tělesně zakotveného prožívání, vědění a jednání. Je důležité dát si nebo zažít důvěru, že opravdu nejlíp vím, co uvnitř cítím, já sám. K tomu ale potřebuju laskavé a trpělivé naslouchání, pozornost, kterou nám kultura spíš nedala, v lepším případě jsme to zažili v rodině. Toto aktivní naslouchání tělesným prožitkům mi připadá fascinující a esenciální. Po satiterapii jsem absolvoval výcviky v biosyntetické terapii a procesově orientované práci, které zacházení s tělem integrují. Zaujala mě i práce s traumatem v rámci katatymně imaginativní terapie s imaginací bezpečného místa a ochranných bytostí, ačkoli ta nepracuje přímo s tělem, spíše s imaginací. 

Zážitek bezpečí je tělesný – mění se nám pulz, dech, některé části těla se uvolní, zahřejí, můžeme si dovolit cítit a následovat tělesné impulzy, více vnímat všemi smysly, být jemněji, všímavěji v přítomnosti. Je to místo, odkud můžeme zažít také metapozici, vzdálenost od traumat a perspektivu k nacházení nových cest.

Jak to vypadá na tvých sezeních prakticky?

Tělesná zkušenost se děje neustále. Zeptat se na to, jak se klient právě cítí a co a kde vnímá, můžeme v terapii kdykoli. Mluví-li klient o smutku, tak se kromě soucítění a hledání kontextu ptám, kde a jak ten smutek cítí tady a teď. Věnujeme-li tělu pozornost, můžeme více vnímat a prozkoumávat hlouběji i symptomy, které nejsou vítané.

Třeba stažený žaludek.

Zkoumáme to blíž: jsou tam minimálně dvě části – to, co je stažené, a to, co stahuje. Co je ta síla, která žaludek stahuje? Kdyby to někdo byl, kdo to je a co chce? Nebo si dovolíme následovat to stažení: kdyby bylo vyjádřené, zesílené ještě víc, kam povede? To můžeme s klienty zkusit vyjádřit i celým tělem. Amplifikujeme symptomy těla (procesově orientovaný přístup), abychom rozvíjeli jejich význam. (Honza bere do ruky polštářek.) Můžu tě pozvat k tomu, abys mi ukázala, jak se ti ten žaludek stahuje?

(Mačkám intenzivně polštář.) Stahuje se takovým nepříjemným způsobem. (Najednou mačkám jemněji.) Toto je přesnější. Je zajímavé tyto rozdíly znázorňovat, něco mi to uvnitř dělá... Ty si tedy dovoluješ s klienty experimentovat, hledat jemné fyzické projevy na míru?

Ano. A někdy rozhýbeme celé tělo, vstaneme, když je to cesta k zesílení – rozvinutí toho, co se vynořuje, jdeme třeba do pohybu, zvuků, obrazů, které se objevují. Samozřejmě je nutné vše dobře ohraničit, je to nabídka, kterou je v pořádku nenásledovat, klient vždy může říct stop a já se vždy snažím být pozorný k nevyslovené zpětné vazbě těla (například zamrznutí, zastavení pohybu projevení se) v respektu k němu.

Mnoho klientů má hranice fyzického projevu limitované. Nechtějí se projevovat expresivně, rukama, nohama, zvukem. Součástí mé práce je snažit se je k tomu zvát a jít do toho s nimi. Zároveň chápu, že je to někdy těžké, v Česku máme spoustu kulturních represivních vzorců ohledně projevování se touto cestou. Pohybem, gestem, postojem a zvukem se ale také blížíme k větší celistvosti. Stojí to za to, aby se to nové dostalo „pod kůži“ a bylo plněji žité, vyjádřené a nezůstalo jen „v hlavě“. Vůči čemu se snažím být v terapii také pozorný, jsou další roviny neverbální komunikace – to, co se nám děje záměrně a s čím se identifikujeme, a to, co přichází nezáměrně. Ať jsou to doteky, pohledy, postoje, gesta, mimika, pohyby – rychlost, síla, směr, vzdálenost – nebo řeč a její hlasitost, barva hlasu, výška, tempo. To mi pomáhá vyznat se v tom, s čím se klient identifikuje jako se známým či neznámým, rušivým či přitažlivým. To vše mohou být ukazatele k orientaci a zároveň brány, kudy je možné se vydat dál k rozvíjení celistvosti a autenticity.

Setkáváš se někdy s kritikou tělových přístupů v psychoterapii?

Mnoho směrů, které berou do hry tělo, zároveň nějak integruje spiritualitu, jako již zmíněná satiterapie, procesová práce i biosyntéza. Pro tyto směry není mysl od těla ani lidská tělesná zkušenost od spirituality oddělitelná. Hlasy, které se možná někde ozývají, toto hodnotí jako příliš „ezo“. Zároveň tělesně neintegrovaná spiritualita, například spirituální bypass, může být nebezpečná. Vnímám jako důležité mít podporu v tom, jak přinášet to, co nás přesahuje, na zem, do vztahu k sobě, kotvit to do těla. Nebo jak to následně vnášet do mezilidských a mezidruhových vztahů.

Větví terapie pracujících s tělem je ale mnoho: mimo biosyntézu, gestalt nebo procesovou práci také bioenergetické cvičení, kde se víc cvičí... Každý směr má svá pozitiva a zároveň své limity. Ale jak se říká: život je dost „na tělo“, tak by bylo dobré brát to v potaz.

Když si představím někoho, kdo sedí osm hodin v práci u počítače, může být pro něj těžké hledat si pro tělesnou zkušenost vědomě prostor. Jak mít tělo jako zdroj?

K tomu je potřeba v první řadě mít toho laskavého pozorovatele, aby bylo možné rozvíjet sebeněhu a „nevinnost“, jak kvalitu čisté přítomnosti pojmenovává ekopsycholog Bill Plotkin. Možná jsme se jako děti naučili ignorovat vlastní pocity, abychom přežili v nerespektujícím prostředí. Vracet se k nevinnosti znamená dovolit si cítit se, být plně teď a tady a laskavě naslouchat tělu, jeho poloze, dotyku, dechu, smyslům i tomu, co se vynořuje, co je potřebné. I to je úloha bodyterapeutů. Nespokojit se při otázce, jak se má vaše tělo, s odpovědí „no, dobrý“.

Nemíváme často k dispozici ani rozvinutý slovník pro tělesné prožitky a musíme ho hledat.

Nebo odpovídáme ostatním podle toho, co si myslíme, že chtějí slyšet. I my jako terapeuti si pak můžeme občas dovolit mluvit za nevyřčené emoce. „Možná je to teď jen moje, ale cítím nějaký smutek, když o tom mluvíte.“ 

Pokud nemáme zažitou zkušenost, že se někdo laskavě vztahoval k nám a k našemu tělu, místo laskavého pozorovatele tam je spíš sekýrující kritik, který diktuje, jaké pocity jsou přípustné a jaké ne. Nebo třeba vystrašený hlas, který nechce před druhými vypadat blbě.

Je potřeba dodat, že laskavý postoj a bezpečné místo nemusíme hledat jen v těle, ale i v imaginaci a v přírodě.

Občas se svých klientů ptám na bezpečné místo a slyším, že ho cítí třeba výhradně v náruči partnera. Ale pocit bezpečí se přece finálně syntetizuje uvnitř nás a máme ho ve svých rukou víc, než si mnohdy myslíme. Souhlasíš?

Bezpečí obvykle cítím také na konkrétním místě v těle. To místo má nějakou kvalitu, možná je tam teplo, prostor, pocit lásky nebo spočinutí. Na nějaké rovině jsou to pocity vnímané uvnitř, zároveň se ale tvoří interpersonálně, ve vztahu. Dívám se na to procesově orientovaně (i systemicky): ten, kdo ve mně vytváří můj pocit bezpečí, je nějaká moje část, s níž se zatím neidentifikuju, i když si myslím, že za tím procesem stojí výhradně vnější partner. Jedna z cest v terapii je ptát se klienta: jak to partner/partnerka dělá, že se s ním nebo s ní cítíte v bezpečí, jak se na vás s láskou dívá, co na vás má rád/a? A jaké by to bylo dívat se na sebe jeho nebo jejíma očima? Jaké gesto dělá? Když se svým partnerem nebo partnerkou na chvíli stanete, kde to cítíte ve svém těle, odkud to gesto vychází? Objevujeme to klientovo neznámé vnitřní místo, postoj, esenci a způsob vztahování, který z ní vychází. 

Vůči překročení hranice identity může vznikat odpor: „Já jsem přece ten, kdo byl doposud ohrožený. S tím druhým, kdo ubezpečuje, se vůbec neidentifikuju, nebo jím vůbec nechci být!“

Čím víc to trpělivě prozkoumáváme a dovolíme si to prožít, vést dialog s částmi, tím snáze můžeme přelézt hranici identity a rozšířit své možnosti, být celistvější – v tomto případě laskavější k sobě.

Přitom potkáváme spoustu přesvědčení, která tomu překročení a rozšíření brání, například: „Ty se o sebe přece neumíš postarat sám.“ – „Ty jsi přece byl vždycky ten slabší.“ – „Ty si lásku nezasloužíš, protože jsi zlobil!“ Zkoumáme, co je to za figuru, která drží tento status quo – třeba internalizovaný hlas přísné maminky.

V narativní terapii se tomu říká krutý hlas problému.

Líbí se mi úsloví, že ten krutý hlas nebo vnitřní kritik je jako drak, který má v hubě perlu. Je možné chytnout jeho sílu a použít ji v náš prospěch. V tom chytání perly je často práce s tělem nejpřímější cestou, jak cítit esenci toho, co nás ohrožuje, ponižuje, a objevit skrytou kreativní část. V procesové práci se tomu říká kradení síly kritikovi.

Můžeme vzít tu jeho perlu, esenci té síly, a postavit se drakovi-kritikovi: „Posloužil jsi mi dobře, ale teď bych rád zkusil laskavou sebepéči, která mi dlouho chyběla. Je tu někdo, kdo mě teď miluje, a nechci na něm být závislý.“ 

Líbí se mi dívat se na to i vývojově – tohle monstrum, tenhle drak, který ponižuje, udržuje v malosti nebo závislosti, možná vznikl dávno v dětství, může v něm být ukrytý hlas malého čtyřletého dítěte, které potřebuje soucit. A na to se hodí cítit to v těle. 

Židle, sezení na židlích třeba v terapii, může být pro naše tělo trochu vězením. (Honza vstává z křesla a stoupá si do sebevědomého postoje.) Když stojíme, máme daleko větší kontakt s mocí, jak učí i biosyntéza. Máme mimochodem větší možnost pohybu: utíkat, kopat, stát v obranné pozici. Cítit moc vůči komplexům je vsedě mnohdy složitější.

V terapii tedy přijde impulz a ty klienta podpoříš, aby vstal?

Aby následoval impulz nebo ho rozvinul do celého těla. Nebo se i učíme chodit, být v různých polohách – postojích. To může pomoci nacházet už zmíněnou metapozici, novou perspektivu, nový pohled na to, co se nám děje. 

Dlouho s klientem „sedíte v problému“, pak vstanete a jdete se na jeho křeslo podívat zdálky.

A ptám se: kdo tam sedí? Co všechno je na scéně? A jaký to je pohled na vás a na problém od okna? Je tu nějaká změna?

Na terapeutickém zapojování těla mě také baví, že se lidé občas stávají přírodou, teď a tady. A je to hojivé, protože to směřuje k větší celistvosti. Mám klientku, která měla nenasycenou potřebu lehkosti a péče, a skrz následování imaginace a těla s podporou se na nějakou chvíli stala švitořivým hravým ptáčkem, který pečoval o její zraněnou a opuštěnou dětskou část. Úplně se s „roztaženými křídly“ rozzářila. Bylo to přesně to, co jí chybělo od maminky. Hravá ptačí lehkost potěšila moje ekoterapeutické srdce, které není zaměřené jen na rozvíjení individuality, ale na to, že jsme součástí větší sítě vztahů. Je krásné být u toho, když se lidé stávají něčím, co je propojuje s jejich esencí, s něčím posvátným, respektive s přírodou a jejími rozmanitými formami.

Autorkou doprovodných obrazů je Kristína Mésároš.