Ženy na cestě šamanismu a mystiky

Kritika patriarchátu, která jde ruku v ruce s nejistými, avšak potřebnými kroky ke změně postavení a vnímání žen, je jedním z aktuálních témat hýbajících společností. Tyto procesy můžeme pozorovat na mnoha úrovních: ve veřejném prostoru ve formě nejrůznějších hnutí a institucí podporujících rovnoprávnost žen, v médiích, v nichž se na otázky nerovného postavení a možných řešení stále častěji upozorňuje, a také v progresivnějších korporátech a organizacích, které upravují interní systém tak, aby více reflektoval potřeby žen, hlavně matek. V neposlední řadě jsou to také rodiny, které roli žen přehodnocují. 

Západní svět bezpochyby svléká zastaralou kůži, kterou nosil symbolický had doby minulé. Je to proces zdlouhavý a bolestivý, navigovaný vnitřním kompasem obezřetně a delikátně. Nejde urychlit, zpomalit ani zastavit – probíhá tak, jak sám potřebuje. 

Jednou z oblastí, kde se stará hadí kůže pomalu odlupuje, je i „škatulkování“ žen mystiček, šamanek a duchovních učitelek, které jsou v hlubším kontaktu se silami přírody, s Bohem, s Velkým Duchem, prostě s tím, co nás přesahuje. Lucie H. Morais se těchto dimenzí dotýká zblízka. 

Lucie, jak bys samu sebe představila ve vztahu ke své duchovní cestě?

Ráda bych se vyhnula názvu šaman/šamanka. Vnímám se jako žena Velkého Ducha. Jako někdo, kdo odevzdal svůj život jeho vedení. To je moje největší modlitba, kterou jsem přijala i prostřednictvím cesty s rostlinami – dietováním. 

Lucie H. Morais 
se věnuje spiritualitě, šamanismu a vhledům za horizont našeho běžného poznání. Studium filozofie a teologie přerušila, aby mohla cestovat do Amazonie, kde opakovaně procházela šamanským učením. V Brazílii je členkou různých šamanských synkretických církví a je také činná v linii Umbanda, afrobrazilském náboženství, které uctívá síly přírody a pracuje s nimi. Před několika lety spoluzaložila nadaci Sarava foundation, která slouží k podpoře indiánů a udržitelnosti jejich způsobu života.

Co tě k tomu přivedlo? 

Začalo to už v době mého dětství. Opakovaně jsem zažívala hlubinnou změnu vnímání reality běžného dne, říkám tomu „vytržení Velkého Ducha“. Prožívala jsem, že nejsem tím, kým se zdám být, ale splynutím všeho. Nahlížela jsem na sebe shora a věděla jsem, že to, co vidím, nejsem jenom já, ale že jsem součástí prostoru, v němž se nacházím, vzduchu, který dýchám. Cítila jsem, že se všechno odráží uvnitř mně, ale zároveň i ve Velkém Duchu, že i já jsem jednotou něčeho většího. To mě předurčilo k vyhledávání jednoty a vyššího vedení. 

Chápu tedy dobře, že odpovědí, nebo spíše jedním z pozdějších kroků reagujících na toto hledání, byla i tvoje cesta do pralesa? 

Poprvé jsem tam byla asi v jednadvaceti letech. Vydala jsem se do absolutního neznáma pod vedením svého vnitřního hlasu, který mi říkal, že mám jít k jednomu starému šamanovi, který pobývá na řece Madre de Dios v Peru. Když mě potkal, sdělil mi, že jsem bílá, mladá, a navíc žena, ale že vidí, že mám duši šamana, který se potřebuje probudit a jít do tamba na dietu – což je forma „samotky“, v níž probíhá niterné učení. Poprvé jsem tam strávila asi tři měsíce a potom jsem tam byla ještě několikrát. 

Tušila jsi, že právě toto na tebe v pralese čeká? 

Kdybych to věděla, nikdy bych do toho nešla ani bych tam nejela. 

Jak taková dieta v tambu probíhá? 

V prvé řadě s nikým nemluvíš, ani s učitelem. Piješ vývary z různých bylin, očišťuješ se a jsi neustále sama – přes den i přes noc v pralese – v příbytku z klacků, banánových listů a moskytiéry. 

Jak působilo na okolí, že se tam v učení objevila mladá žena? 

Šaman mi tehdy sdělil, že to nikomu nebude říkat. Přijal mě prý jen proto, že byl starý a daleko od vesnice. V jeho tradici bylo zakázáno, aby žena studovala na šamana. Ženy mohly přijímat medicínu, mohly se chodit léčit a očišťovat, mohly spoluvést ceremonie, ale ne se učit přímo na šamana a být zasvěcovány do studia. Takhle vypadalo moje první zaučování, moje první setkání s tradiční iniciací, ale také s tím, jak je tam vnímaná žena.

Co se pro tebe v životě od té cesty změnilo? 

Já jsem vždycky byla člověk Velkého Ducha, ale tam v pralese, když se dotkneš hranic života a smrti a toho, že tvůj nádech a výdech neexistují bez kontaktu s tím, co tě přesahuje, bez skutečné spirituality – Velkého Ducha –, zjistíš, že je zapotřebí, abys to v hloubi svého nitra pojmenovala, přijala a manifestovala. Ten proces přináší poznání, že každý další krok je nutné činit uvnitř odevzdáním se Velkému Duchu. Jáství jako takové se stává společníkem ve hře nazývané život, ale ne jejím tvůrcem. Prožiješ zjištění, že Velký Duch je lepší tvůrce než tvé jáství, a v tu chvíli přichází na řadu: „Ne má vůle, ale tvá se staň.“