Odhalit slepé skvrny v obrazu světa

S kolegyní Evou Vášovou už víc než rok točíte podcast Psychobitches. Publikovaly jste třeba díl o obrazu ženství v médiích nebo o mateřství. Co pro tebe podcast znamená a jak se do něj propisuje feminismus?

V podcastu si můžu dovolit víc popouštět uzdu, vystoupit na chvíli z terapeutické role a sdílet svá osobní přesvědčení. A podcast Psychobitches je feminismem hluboce prorostlý. Eva není tak vyhraněná feministka jako já, je spíš člověk, kterého čas od času naštve případ nespravedlnosti, a ty se mnohdy točí právě kolem mužsko-ženských otázek. Snažíme se tam bořit mýty o feminismu, například můj oblíbený: jsem feministka, tudíž nesnáším chlapy. Věnovaly jsme se třeba i tématu psychiatrických diagnóz, které někdy slouží k tomu, aby byly ženy označeny za bláznivé ve chvíli, kdy trpí chronickými chorobami. Ty nemá medicína dostatečně uchopené, protože ženy byly dlouho vyloučeny z medicínských výzkumů. Témat, v nichž se prolínají mužsko-ženské otázky a psychologie, je mnoho.

Co pro tebe znamená feminismus, pokud to není ta bájná nenávist k chlapům?

Feminismus je pro mě o poukazování na slepé skvrny, na místa, která nevidíme. Je to rámec, skrz nějž můžu uchopovat určitá témata a snáz vidět určité druhy lidského utrpení. To mi pomáhá v terapii nezůstat zahlodaná jen do dyadického vztahu a malých systémů typu rodina, ale vidět širší obraz.

Olga Vlachynská
je psycholožka a psychoterapeutka působící v Brně, magisterský titul získala ve španělské Seville. V soukromé praxi se zaměřuje na podporu lidí v náročných životních situacích, věnuje se i firemní psychologii, je spoluautorkou podcastu Psychobitches a aktivně se zapojuje do osvěty v oblasti neurodivergence, zejména ADHD.

Za jeden z nejhorších společenských fenoménů obecně považuju zneužívání moci, které se děje napříč různými oblastmi. Tím, že se ženy u moci objevují minoritně, jsou to muži, kteří drží otěže a vůči ženám tuto moc zneužívají. Sama jsem dospěla k feminismu skrze zážitek vlastního zraňování, které – jak jsem si zpětně vyhodnotila – mělo strukturální původ. Ne že by mi konkrétní lidé chtěli ublížit. To systém byl nastavený tak, že ubližování umožňoval.

Mám pocit, že spousta lidí i psychoterapeutů má tendenci problémy týkající se moci nebo nastavení rolí ve vztahu, do nichž se systémové nerovnosti mezi muži a ženami promítají, spojovat spíš s individuální úrovní: Začni regulovat svoje emoce! Nauč se s ním líp komunikovat! Pracuj s vaší vztahovou dynamikou! Dobře, to je v pořádku, ale mám pocit, že u některých témat je potřeba „odzoomovat“ do dálky a ty strukturální nerovnosti a celospolečenskou dynamiku pojmenovat.

Jak je to teď podle tebe s feminismem v české psychoterapeutické praxi?

V mojí generaci mezi třiceti pěti a čtyřiceti pěti lety už je část žen, které o sobě vědomě říkají, že jsou feministky. V nastupující mladší generaci ten proud bude ještě o dost silnější. V devadesátkách jsme byly cepované médii a stereotypním zobrazením žen – a když jsme těm nárokům nedostály, slyšely jsme o sobě hanlivé nálepky jako tlustá, ošklivá, chlupatá... Mladší generace už vyrůstá v odlišném kulturním mišmaši a může tomu tlaku trochu uhnout. Myslím si, že i většina edukovaných mužů kolem čtyřiceti let začíná chápat, že pokud se chtějí pohybovat ve vzdělané části společnosti a být ta „elita“, je třeba se aspoň tvářit, že jsou feministi – i když doma nechávají pořád manželku umývat záchod a starat se nonstop o děti.

Mám i tak pocit, že v Česku jsme s feminismem extrémně pozadu. V roce 2007 jsem pracovala a pak absolvovala magisterské studium ve Španělsku. To byl úplně jiný svět: učili jsme se stejné věci, ale skrz jiný úhel pohledu, daleko feminističtější. Španělsko má jinou historii – zažili dlouhou nadvládu Franca, vdané ženy potřebovaly téměř až do osmdesátých let manželovo svolení k tomu, aby mohly pracovat nebo vlastnit majetek a cestovat. Když otěže pravicového fašismu povolily, ženy za sebe začaly bojovat. Ve Španělsku jsou dnes hrdými feministkami. Pobyt tam mě osobně osvobodil, zjistila jsem, že žena opravdu nemusí být tři roky na mateřské a zcela se odpojit od své kariéry, aby její dítě mělo „kvalitní citovou vazbu“. Pak jsem se vrátila do Česka a zjistila, že teoreticky se v mých sociálních bublinách na feminismu shodneme, ale hrozně s tím bojujeme v soukromých životech.