Je třeba převracet stoly!

V únoru jste v Praze zorganizoval shromáždění před arcibiskupským palácem, na němž se protestovalo nejen proti odvolání katolického kněze Marka Váchy z pozice vikáře v akademické farnosti Tomáše Halíka, ale zejména proti problematickým krokům, k nimž se některé církevní autority uchylují v otázce sexuálního zneužívání ve svých řadách. 

Odvolání Marka Orko Váchy jsem vnímal jako další mocenský zásah arcibiskupa Jana Graubnera a zdálo se mi, že ohledně některých témat už nelze mlčet. To, jak vedení církve „řeší“ otázky sexuálních deliktů kněží a jak se chová k obětem, je pro mě těžko snesitelné. Mnozí vrcholní představitelé odmítali a stále odmítají s oběťmi komunikovat, dokonce se stávalo, že na osoby, které se snažily obětem pomáhat, podávali trestní oznámení nebo jim vyhrožovali. Není výjimkou, že oběti byly označovány za viníky a následně byly církevním společenstvím vylučovány. 

V církvi i mimo ni je tendence téma zneužívání vytěsňovat. Pachatel je nezřídka udržován v činné duchovní službě, jen je přeložen jinam, aniž by autority lidem řekly, proč kněz odešel. Negativně mě zasahuje i situace na Katolické teologické fakultě, kde už delší dobu panuje arogance moci, a v neposlední řadě mě trápí tlak církve na ratifikaci úmluvy se Svatým stolcem. Z mého pohledu bylo Váchovo odvolání jen dalším příkladem postoje vyrůstajícího z nelimitované moci arcibiskupa, který k ní opakovaně sahá. 

Petr Pijáček
je frekventant hlubinně-dynamického psychoterapeutického výcviku v Rafael Institutu zaměřeného na transgenerační přenos traumatu. Vystudoval sociální pedagogiku, v profesním životě se věnoval především uprchlíkům. Další zkušenosti získával v práci s romskou mládeží a při doprovázení seniorů. Hledajícím klientům nabízí bezpečný prostor a pozornou přítomnost pro vyjádření všeho, co člověka vnitřně tísní, je bolestivé, nepřijatelné nebo jinak náročné. Má také blízko k otázkám spojeným s hledáním cesty a smyslu v životě.

Motivací k tomu, abyste vystoupil veřejně, pro vás byla i zkušenost z Francie. Čím jste se tam inspiroval?

Oběti zneužívání organizované ve skupině La parole libérée bojovaly a udržovaly téma v mediálním zájmu, díky čemuž se dosáhlo zásadního průlomu. Po dlouhém bagatelizování a uhýbání se tamní biskupská konference k problému postavila čelem, věci se daly do pohybu. Na základě aktivity těchto obětí byla zřízena nezávislá vyšetřovací komise CIASE, v níž zasedly respektované osobnosti z církevního i mimocírkevního prostředí. CIASE, financovaná biskupskou konferencí, vedla dva roky intenzivní kampaň ve snaze vyšetřit všechny případy od roku 1950 až dodnes, byly zpřístupněny církevní archivy a vyhodnocovala se dosavadní přijatá opatření. Výstupem tohoto procesu byla závěrečná zpráva a plán církevní reformy, kterou poté biskupská konference realizovala. Takto podle mě vypadá efektivní snaha o řešení. Česká biskupská konference podobné návrhy dodnes odmítá.

Když jsem se vrátil do Česka, setkal jsem se se spolkem Někdo ti uvěří, který obětem pomáhá. V průběhu času jsem dospěl k pocitu, že české církevní vedení na aktivity spolku nereaguje dostatečně a naopak prosazuje úmluvu se Svatým stolcem s ustanoveními, která jsou z pohledu obětí extrémně nebezpečná. Církev dělá dílčí vstřícné kroky, ale paralelně tlačí na přijetí smlouvy i přes svědectví advokáta obětí, který varuje, že to nejhorší ze současné praxe a přístupu k obětem bude schválením této úmluvy posíleno a fixováno v českém právním řádu. Vnímám tedy zásadní nejednotu mezi proklamacemi a reálným vývojem. 

Ve Francii jsem zažil ten obrat, změnu mentality, kdy povolila stavidla a církevní autority se pod vlivem obětí a mediálního tlaku přestaly schovávat.

Vatikánská dohoda zatím „neprošla“, nedávno se k ní vyjádřil prezident Petr Pavel, který ji také musí podepsat. Má k ní řadu výhrad, myslí si například, že „smlouva zavádí privilegované postavení katolické církve“. Co tedy nejvíc vadí obětem, které se proti schválení dokumentu vymezily otevřeným dopisem politikům?

Zasvěceně by o tom promluvil právník Daniel Bartoň, který oběti zastupuje. Stručně řečeno jde o to, že úmluva by rozšířila „právo obdobné zpovědnímu tajemství“, tedy možnost nevypovídat nejen pro kněze, kteří se informace dozvědí při zpovědi, ale i pro další lidi, pastorační pracovníky. A to vše v situaci, kdy se již dnes tyto postupy v některých případech aplikují způsobem, který brání vyšetřování.