Klidný klient

Mistr Jakub

Seděl u stolu. Držel pastelku a pomalu vybarvoval předtištěného zajíčka. Ruku měl klidnou, pohyby přesné. Nikdo by nepoznal, že mu srdce hoří hanbou. Mlčel. Neřekl, že to nechce dělat. Jen tiše kreslil. Akademický malíř, jehož portréty visely na stěnách galerií, dnes v domově vybarvoval zvířátko ve skupinové aktivizaci.

„Pan Jakub se hezky zapojuje,“ poznamenala zdejší pracovnice. Jenže Jakub se nezapojoval. On se podvoloval. Byl unavený z vysvětlování. Z toho, že ho nikdo neposlouchá. A tak dělal, co se po něm chtělo. Slušně, mlčky a s vnitřním odporem, který den za dnem rozkládal jeho důstojnost.

Byl to bohém, který vždycky tvořil srdcem a barvami. Cestoval, maloval a stál mimo škatulky. Ale svět se mu zhroutil, když jeho žena prodělala cévní mozkovou příhodu. Byla jeho múzou, životem, smyslem. Když zemřela, zemřel s ní – ne tělem, ale duší. Ztichl. Ne ze zapomnění, ale ze zármutku. Diagnostikovali mu Alzheimerovu chorobu. Ale možná to nebyla tato nemoc, možná to byla bolest, která vypadala jako zmatek, jako dezorientace, jako odchod rozumu. Čistá syrová ztráta.

Jakuba umístili do domova se zvláštním režimem. Na papíře měl plán péče. Měl cíle. Měl být aktivizován. A tak s ním cvičili paměť, skládali kostky, o Vánocích ho nutili zpívat koledy. A on? Zdvořile se usmíval, občas poděkoval. Nikdy nekřičel. Jen se pomalu vytrácel. Představoval si, že sedí se svou ženou v cukrárně a dává si vanilkový věneček. Že ji drží za ruku. Nemusí nic říkat, jen být.

V jednom zařízení mu nabídli, že může navštěvovat reminiscenční skupinu, kde si klienti předávali staré věci a vzpomínali. Dali mu do ruky plechovou hračku, ale on ji nikdy neviděl. „Tohle není moje vzpomínka,“ zašeptal. Ale nikdo ho neslyšel. V jiném ústavu ho posadili mezi seniory a dali mu puzzle. „To pomáhá trénovat mozek,“ řekli. Systém to tak chtěl. Ale on nestál o trénink mozku. Chtěl být ponechán svým myšlenkám, obrazům, svému smutku. Jakub měl sice „nález“, ale nechtěl dozor ani omalovánky. Potřeboval svobodu – a někdy dobrou kávu a zákusek v cukrárně. A hlavně potřeboval, aby ho někdo viděl takového, jaký je – starý muž, který už si nic nechce dokazovat. Který má plno svých obrazů za sebou a prázdno před sebou.  

Prošel třemi zařízeními. V každém byl považován za „klidného klienta“. Ale klid nebyl přijetí. Byl to tichý odpor. Nikdo se ho nezeptal: „Na co jste byl zvyklý? Co byste si přál? Co vám teď dává smysl?“

Pak se přece jen našel někdo, kdo to pochopil. Jen s ním seděla. Nesnažila se ho rozveselit ani aktivizovat, respektovala jeho smutek. On s ní laškoval, vtipkoval a možná se na chvíli cítil zase jako muž. Všude jinde měl diagnózu, starali se o něj – papírově správně. Ale nikdo nechtěl slyšet, že prostě nechce být zachraňován. Chtěl už jen umřít, jít za svou múzou.

Když konečně v dalším domově rozhodli, že ho nechají na pokoji, sedával většinou sám. Jednoho dne se udusil rohlíkem. Sám, tiše. Odešel ve chvíli, kdy ho už nikdo netlačil.

Pan Jakub nebyl výjimka. Někdy jsou to právě ti „nejsilnější“ lidé, kdo v systému nejvíc trpí. Lidé, kteří byli vždycky svobodní, rozhodovali se, nesli odpovědnost, milovali. Proč by teď měli plnit nějaký plán aktivit? Nic starým lidem nevnucujme, dejme jim prostor. Naslouchejme jim víc, ptejme se. Dovolme jim, aby si mohli zvolit svůj vlastní způsob, jak důstojně dojít ke konci života.