Být spolu

Naťukat doma z gauče prompt, jak odnaučit dítě okusovat si nehty, a pak jen pár vteřin čekat, co skvělého nám stroj doporučí, zní jako splněný sen každého rodiče. Je to nesmírně jednoduché, bez rizika trapnosti, pocitu selhání nebo studu, který může provázet rozhovor s kamarádkou, partnerem či terapeutem. A tak začínáme poměřovat AI a vztahy. Je umělá inteligence lepší než terapeut nebo krizový intervent? Na Lince bezpečí víme, že odpověď zní: ne. A víme také proč.

Pohled Linky bezpečí 

Na Lince se zájmem sledujeme vývoj aplikací, ale na záměru využívat k intervencím lidskou empatii a dovednosti trváme. Víme, že v dostupnosti péče o duševní zdraví jsou mezery a aplikace mohou být cenným doplňkem, „předskokanem“ k terapeutické péči nebo krizové intervenci. Řadu aplikací považujeme za vhodné pro podporu prevence, trénink dovedností, případně poradenství. Ale nikoli jako plnohodnotnou náhradu vztahu.

Běžně při rozhovoru s dětmi na Lince zjišťujeme, že už své potíže s AI probraly. „Mám teď ChatGPT a vás.“ AI poskytla rady, děti je využily, ale pouhá rada někdy nestačí. Bez zážitku pochopení a prožití toho, co potíže provází, se rada málokdy propíše do života, úleva nepřijde. AI ovšem na Linku bezpečí běžně odkazuje, a tak je v tomto ohledu naším spojencem.  

Bariéry lidského rozhovoru

Existuje mnoho nejrůznějších překážek, které brání lidem zažít smysluplný a užitečný rozhovor v terapeutické nebo krizově intervenční péči. K takovému rozhovoru je potřeba mít odvahu a překonat strach a stud, stejně jako pocit, že problém není dost velký. Pokud se přidá snaha zvládnout všechno vlastními silami, bariéra nabírá nepřekonatelné rozměry. Přidávají se i praktické překážky v přímé psychologické péči: nedostupnost, vysoká cena či složité hledání.

Chatbot tyto bariéry nemá. Nepamatuje si sice, jak voněla kavárna, kde jsme plakali nad nešťastnou láskou, ale umí například vyjmenovat fáze zármutku nebo citovat Yaloma. I to se může počítat – ale není to vztah.

Co umí jen člověk

Víme, jak silná je touha po úlevě. Stovky dětí a dospívajících denně hledají někoho, kdo je vyslechne nebo si s nimi bude psát a provede je krizí. V přípravných kurzech na Lince stále učíme dovednosti krizové intervence, ne generovat prompty. Chat, který je také naší intervenční službou, jsme dlouho považovali za nejnižší práh pomoci. Dnes je však práh ještě níž. AI je dostupná okamžitě a bez lidské interakce. Přesto jsou naše chatovací místnosti plné. Mladí lidé potřebují být se svým trápením „viděni“ a „slyšeni“, mít někoho, kdo jejich starosti zažívá spolu s nimi. I když se – paradoxně – nevidíme. Upřednostňují „kontakt“ před rychlostí a dostupností. 

Největší riziko není v AI

Poměřujeme-li vztah a AI, největší riziko není v tom, že máme v kapse neustále připojený mobil. Skutečné ohrožení vychází z prostoru mezi námi. Z prázdnoty a nepřítomného ticha mezi lidmi, kteří sedí vedle sebe na gauči, ale každý sleduje vlastní telefon a příběh. Ztrácíme pozornost svého muže, ženy, dítěte, rodiče či kamaráda u jídelního stolu. Blízký člověk se stává samozřejmostí a naše interakce se smrskává na neurčité „hmmm“ pronesené s pohledem upřeným k modrému světlu obrazovky.

Někdo sedí hned vedle nás, ale není tam. Přítomný tělem, nepřítomný myslí, unášený proudem TikToku, Instagramu či jiných světů. Je to zvláštní druh absence, který připomíná „digitálního Alzheimera“: tělo zůstává, ale mysl je jinde. A právě to je ohrožení, které bychom měli brát vážněji než otázku, zda AI nahradí terapeuta. Protože ani nejlepší technologie neumí to, co vzniká v mezilidském kontaktu – v opravdovém rozhovoru, tichu, pohledu. 

Na zmíněný druh odcizení však existuje lék, který máme všichni na dosah. Být spolu. Přítomní, pozorní a zapojení. Odložit obrazovky a dát si vzájemně čas, který žádná aplikace nenahradí. Protože odolnost a blízkost se neodehrávají v aplikacích, ale rodí se mezi lidmi.