Úzkost mě nezlomí

Co je vlastně úzkost?

Úzkost je přirozená součást lidské existence – hluboký prožitek, který nás konfrontuje s nejistotou a smyslem našeho bytí. Někdy se projeví tichým tlakem na hrudi, jindy ochromující silou, která nás táhne ke dnu, nebo jen nejasnou předtuchou, že něco není v pořádku. Úzkost není jen strach z budoucnosti, spíš jde o pocit nepojmenovaného ohrožení vycházejícího zevnitř, z rozporu mezi tím, co cítíme a co si „smíme“ připustit. Svět kolem vypadá stejně, ale uvnitř tušíme nebezpečí. Úzkost přichází, když není kam utéct ani s čím bojovat.

Mnozí lidé si úzkost vůbec nespojují s tím, že by v jejich životě bylo něco špatně. Fungují. Makají. Starají se o druhé. Jsou výkonní a „rozumní“. Úzkost se pak neozývá proto, že by člověk něco kazil, ale proto, že až příliš dlouho všechno „tak skvěle zvládá“. Přitom v tichosti dál zrazuje sám sebe. Protože tou nejškodlivější formou prokrastinace je tvrdošíjné ignorování toho, co opravdu chceme. 

Často jsme se už jako děti učili, že být milován znamená vyhovovat. A tak jsme pro samou lásku ztichli. Pokud ale dlouhodobě potlačujeme klíčové emoce – hněv, smutek, touhu, bolest či bezmoc –, začne se jednoho dne ozývat úzkost jako pískot papiňáku, který už nevydrží tlak. Břicho se sevře, dech se zúží, hlava se roztočí – a my marně hledáme souvislosti.

Popíšete detailněji, co s námi potlačování emocí dělá? 

Pokud je dlouhodobé, vytváří chronický vnitřní konflikt: část nás touží po klidu, jiná po křiku, jedna chce blízkost, druhá se jí bojí. Můžeme toužit po úspěchu, ale přitom nás brzdí hluboký stud nebo přenesená vina. Takové nevědomé konflikty paralyzují naši vůli, stojíme zaseklí mezi pravdou a loajalitou ke starým pravidlům. Nedokážeme říct „ano“, ale ani „ne“. Vibrujeme jako jazýček na vahách a tlak na správné rozhodnutí úzkost přiživuje. 

Úzkost není něco, co do nás vniklo zvenčí. Může být projevem ohrožení ze ztráty bezpečí, vztahu, kontroly nebo smyslu, ale také ze ztráty hodnoty, na které lpíme – o které jsme přesvědčení, že se nám bez jejího naplnění zhroutí svět. Úzkost nás konfrontuje s vlastní zranitelností, s nejistotou světa a s tím, že nejsme všemocní – má existenciální rozměr. Často se objeví ve chvílích přechodu, kdy se starý řád rozpadá, ale nový ještě neznáme. Místo změny ale často reagujeme strachem, začneme se bát samotné úzkosti a bojujeme s ní. Tím ji jen posílíme. Úzkost sama nás přitom nepoškozuje. To, co nás ničí, je náš vztah k ní, to, když ji vnímáme jako důkaz vlastní slabosti, jako chybu systému nebo jako selhání. Aby úzkost přestala být děsivou obludou, musíme změnit perspektivu.

Robert Řeřicha
vystudoval všeobecné lékařství, poté se věnoval epidemiologickému výzkumu a manažerské činnosti zaměřené zejména na projekty ve farmacii a zdravotnictví. Je absolventem Pražské psychoterapeutické fakulty (PVŠPS PPF), výcviku ve schematerapii a dokončuje pětiletý výcvik v psychodynamické terapii. V současnosti se věnuje především psychodynamické psychoterapii, píše články a tvoří online kurzy Štěstí naproti (www.stestinaproti.cz), které jsou zaměřené na zvládání úzkosti, panických atak a fobií. V dubnu 2025 vyšla v nakladatelství Portál jeho kniha Úzkost mě nezlomí.

Úzkost je varovný signál.  Někdy ukazuje na vztah, který nefunguje, jindy na vyčerpanou životní roli nebo na bolest, kterou jsme dlouho nechtěli vidět. Promlouvá k nám tělem, napětím, nesnesitelnou nejistotou, jazykem, kterému není snadné rozumět, ale který nikdy nelže. Volá: „Tady je něco, co bys měl brát vážně.“ Úzkost tedy není nepřítel, nýbrž zpráva k dešifrování. A když jí porozumíme, můžeme se rozhodnout, jak na ni zareagujeme. Její rozklíčování ale nebývá snadné. Úzkost má vrstvu psychickou, sociální i biologickou. Někdo k ní má genetické dispozice, jiní jsou citlivější kvůli zkušenostem z dětství nebo způsobu, jak se naučili zacházet se světem. Proto je někdy potřeba pomoc odborníka – léky mohou vytvořit prostor, terapie pomůže rozplést příčiny. Úzkost není chyba ani slabost ani selhání. A už vůbec není něčím, co by „normální“ člověk neměl zažívat. Nejsme roboti, jsme lidé. A tak máme úzkost.