Divadlo stínů začíná…

Krátké dny a dlouhé večery, divadlo stínů začíná. Konec podzimu a začátek zimy ve mně budí smíšené emoce. Na jednu stranu se mi líbí, že se všechno trochu zklidní, na druhou mi chybí sluneční svit a tak, jak je někomu zima, je mně tma. Dlouhými večery se mohu pročíst, promalovat, někdy jsou ale prostě dlouhé až moc. A tehdy (někdy) nastoupí divadlo stínů. Světlomety projíždějících aut občas vnesou jas i do temných koutů, aby ho odvezly o zas kus dál, naše kroky ztichlým domem doprovází všudypřítomný stín. Někdy nás vyleká, to když se před námi vynoří na stěně, jindy pobaví, když nám z ruky vytvoří pařátek. Patří k nám a my k němu. Možná nás někdy donutí přemýšlet i o dalších stínech, těch, které máme v sobě. Co tak úplně neumíme? Čemu se vyhýbáme? Co jsou naše slabá, slepá místa? Zkusme se nad tím zamyslet, na druhou stranu ve vlastních stínech neuvízněme na dlouho. Možná jsou totiž jen dílem naší imaginace, možná si jen představujeme, že nám něco nejde, že něco nedokážeme. A pak proč se tím tedy trápit?

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám, abyste dokázali být podobně jako děti ve vaší třídě hraví. Abyste ve stínech dokázali spatřit legrační obludky, aby vás nepohltily. Je také dobré vědět, že svůj stín dokážeme i překročit, že nikdy nebudeme tak dospělí, abychom v sobě nedokázali probudit to dětské očekávání, schopnost hledět na věci vykulenýma očima a se zatajeným dechem.

Mgr. Marie Těthalová