Minirecenze: Sociopatka

Jak si většina lidí představí „správnou terapeutku“? Možná jako laskavou paní v krémovém svetru, která odpovídá klidným hlasem, za všech okolností je soucitná, empatická, má bohatý emoční život – a vůbec, i ve svém osobním životě je ztělesněním respektu a humanismu... Tato kniha vypráví o tom, jaké to je, když si do křesla pro psychoterapeuta sedne člověk, který sám nese rysy závažné poruchy osobnosti. Autorka Patric Gagne ve své čtivě sepsané autobiografii nešetří detaily z dětství a dospívání, sleduje divoké zákruty vývoje své poruchy a šokuje upřímnými přiznáními. Jsem lhářka. Nemám skoro žádné emoce. Jsem téměř imunní vůči výčitkám svědomí a lítosti...Sociopatka nám v knize dovoluje nahlédnout do něčeho velmi vzácného i bolavého: do popisu vnitřní emoční prázdnoty a opakujícího se nutkání dělat společensky nepřijatelné věci. Zároveň sledujeme, jak se mezi pubertální první láskou, pracovními zkušenostmi a mnoha slepými uličkami rodí odhodlání ustát svou jinakost, budovat skutečné vztahy a pomáhat druhým. Dokážeš být objektivní ve věcech, nad kterýma většina z nás nemá kontrolu. Ty lásku oceňuješ, můžeš si ji užívat, ale – protože po ní netoužíš – nepodřizuješ jí život. Autorka podtrhuje společenskou závažnost disociálních poruch osobnosti a ví, jak málo lidí dostane včasnou a správnou pomoc. Byť se nejedná o terapeutickou příručku, kniha o sociopatii mnohé napoví.