Dýchat s rostlinou

Jak odlišujete eko arteterapii a eko artefiletiku?

Jsou to poměrně mladé obory v porovnání se zaběhnutými psychoterapeutickými systémy. U obou přístupů využíváme stejná média – jedním z nich je příroda – a oba čerpají z aplikované ekopsychologie, zejména z práce doktora Michaela Cohena z USA. Zároveň využívají potenciál tvorby a uměleckých přístupů a terapií. Nejde o zvládnutí formy po řemeslné stránce, ale spíš o intuitivní, spontánní, expresivní vyjádření. 

Eko arteterapie podle Jany Merhautové v našem pojetí cíleně terapeuticky pracuje s potížemi psychického či psychosomatického charakteru. Skrze to, co klient prožívá „tady a teď“ v tvorbě a v přírodě, se dívá na to, co bylo dřív. Odkrývají se podvědomé vzorce, transgenerační přenosy, nevědomé obsahy. Metoda je hlubinně orientovaná. 

Eko artefiletika je pak pedagogický a lektorský obor, který nachází uplatnění ve školství, volnočasové pedagogice nebo v sociální práci. Pracuje čistě s „tady a teď“. Intervence, otázky a cíle navíc mají vzdělávací potenciál. Nabízí skvělý rámec pro mezipředmětové přesahy i preventivní rozměr. Tady se oba přístupy překrývají, záleží pak na určených cílech a vzdělání daného lektora. 

O eko arteterapii možná kolují různé představy – třeba že si člověk jen tak skládá obrázky z přírodních materiálů. Jak ve skutečnosti přírodu zapojujete? 

Příroda má obrovský přínos. I jen obyčejné sezení v přírodě má na klienta a terapeuta pozitivní vliv. Ale v aplikované ekopsychologii jde o víc: příroda je tu aktivní činitel, „druhý terapeut“. Pracujeme s projektivními technikami, které jsou v expresivních terapiích běžné, ale tady je jejich „projekčním plátnem“ také příroda. U studentů ve výcviku pozoruji, že sice všichni jsou na stejném místě, ale každý si z toho odnese úplně něco jiného. Psychika tam projikuje svá témata, to, co organismus právě potřebuje zažít, v čem si potřebuje rozšířit pohled. 

Další rozměr je práce s diskomfortem, pozoruji to i u školních dětí. Účastníci se díky rozmarům počasí otužují po fyzické i psychické stránce, což dokazuje mnoho výzkumů.

Jaké teoretické rámce v eko arteterapii využíváte?

Vycházíme z aplikované ekopsychologie již zmíněného Michaela Cohena, která objasňuje, že příroda je naším přirozeným prostředím, z něhož jsme vzešli biologicky, psychologicky i spirituálně. V kontaktu s ním se nám obnovují ty nejpřirozenější a nejzdravější mechanismy. Pak samozřejmě čerpáme také z analytické psychologie C. G. Junga, vývojové psychologie Billa Plotkina, arteterapeutických východisek, psychodynamické psychoterapie, transgeneračního přenosu i základů, které položili Sigmund Freud či Virginia Satirová. Přínos těchto autorů je velmi nosný, Cohen například pojmenoval padesát čtyři smyslů a citlivostí, které můžeme pomocí aplikované ekopsychologie tříbit a regenerovat. 

Adam Kyprý je metodik a odborník na eko artefiletiku a eko arteterapii, který propojuje umělecké, pedagogické, terapeutické a environmentální přístupy ve vzdělávání a péči o duševní zdraví. Absolvoval DAMU (magisterský obor dramatická výchova), Project Nature Connect, West Coast University, USA (MSc. v aplikované Eco-Arts Therapy) a Pražskou vysokou školu psychosociálních studií (Bc. v sociální práci se zaměřením na aplikovanou psychoterapii). V současnosti pokračuje v doktorském studiu (Applied ecopsychology WCU).

To je hodně! Co si pod tím představit?

Patří tam samozřejmě pět smyslů, které všichni dobře známe, ale spadá tam i to, co obvykle nazýváme instinkty, intuicí nebo mimosmyslovým vnímáním. Jako jeden z prvních mě napadá smysl pro teritorium. Pomocí znovunapojení se na přirozené prostředí můžeme zcitlivět své vnímání k teritoriu někoho jiného – třeba zvířete –, ať už přímo vidíme stopy jeho pobytu, nebo jen podprahově cítíme, že tu před chvílí prošlo. Taková citlivost se nám ovšem může hodit i v osobním životě. Můžeme zvýšit své vnímání teritoria v situacích, kdy nám někdo druhý překračuje hranice, zachytit to včas, než to přeroste do fáze, kdy je narušení příliš velké. Být tak citlivější i k teritoriu druhých.

Další citlivostí je třeba smysl pro gravitaci, pro výchovu a péči o mladé, citlivost k barvám, kdy vnímáme jejich rezonanci a vliv na naši mysl. Přistihneme se třeba u toho, že máme chuť vzít si červené tričko, protože cítíme, že v nás probouzí energii. 

A jak do toho zapadá umění a arteterapeutická část?

Aplikovaná ekopsychologie mimo jiné pracuje s neverbálním způsobem poznávání a vyjadřování. Dává prostor i jiným částem než jen té racionální a jazykové. Tady vnímám propojení ekopsychologie s expresivní terapií: nesází na racionalitu jako hlavní nástroj komunikace mezi terapeutem a klientem. Ale skrze tvorbu dostává příležitost promlouvat podvědomí a nevědomí.