Odhalovat před druhým křehkost

Vzpomínáte si na svůj první pár v terapii?

To bohužel ne. Zrovna nedávno jsem se snažila si ho vybavit, na mysl mi ale přišel jiný pár, který jsem si v duchu označovala jako Romeo a Julie. Když měli přijít, musela jsem se obzvlášť připravovat, abych byla v dobré kondici. Nosili s sebou totiž tíživou, až tragickou atmosféru, v jejich životech se dělo mnoho těžkého. Bylo náročné s nimi být a pracovat.

Je to vaše speciální technika, dávat párům přezdívky?

Dělám to jen občas, zvlášť u klientů, které si chci vzít na supervizi. Většinou ke mně nějaké jméno přijde na základě podobnosti s knihou, filmem, který jsem viděla – například Válka Roseových.

Co vám pomáhá zvládnout tíživou atmosféru, kterou některé páry přinášejí?

Potřebuju se na ně naladit, být v kondici a koncentrovaná a být zvědavá na to, z čeho ta jejich tíže pramení. Každý individuální příběh vychází z nějakých kořenů a základů, které pak působí na vztahovost samotnou – to potřebujeme s klienty začít rozplétat. Vzbudit skrze mou zvědavost i tu jejich. U páru, který jsem si pro sebe nazvala Romeo a Julie, se mi to bohužel moc nedařilo. Pár se během terapie rozešel, ale i rozchod může být výsledkem párové terapie. Uvědomit si, že jsme jako pár došli na konec společné cesty. 

Někdy se ani nemusí jednat o terapii, ale spíše spolupracujeme v modu poradenství nebo edukace. Dnes totiž většina klientů přichází zavalená prací či péčí o děti, řeší denní logistiku, je unavená a na vztah nemá čas. Když se ptám, jak jim spolu je, někdy se dozvím, že sedmdesát pět minut párové terapie je pro ně jediný čas, kdy můžou být jen spolu. V takový moment mít kapacitu pro párovou terapii ani nejde.

Jiřina Hermanová
vystudovala magisterský obor sociální práce se zaměřením na aplikovanou psychoterapii a komunikaci na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Prošla stážemi v institucích, jako je OSPOD, Centrum duševního zdraví, Anima, Klokánek, Klinika neurologie při Fakultní nemocnici Karlovo náměstí, Psychiatrická léčebna Červený Dvůr, stacionář na Klinice Eset. Absolvovala rogersovský výcvik v PCA Institutu Praha, prochází výcviky Emotion Focused Therapy pro individuály i páry, INPAT – Institut párové terapie v Praze a Supervizním výcvikem PCA. S páry pracuje v Institutu Moderní láska a v soukromé praxi.

O párové terapii může mít veřejnost různé představy, možná i zkreslené historií manželských poraden či rozličnými situacemi z filmů. Co znamená tato práce pro vás?

Pro mě je nejdůležitějším východiskem, že příběh každého páru je jedinečný. Nedá se použít žádná šablona na to, co se jim děje. Jako terapeut mohu vnímat motivaci každého z páru, ale nemohu vědět, jaký bude výsledek terapie, zda spolu zůstanou, nebo ne. Pro mě je párová terapie o tom, získat oba ve dvojici pro ochotu zkoumat, co se děje pod povrchem, pod symptomy, se kterými přicházejí, jak probíhá jejich vztahovost, co se odehrává při konfliktech, jak individuální svět a příběh každého z nich ovlivňuje jejich partnerské napojení. Některé vrstvy našeho vnitřního světa odkrýváme právě a jenom v partnerském vztahu, v žádném jiném. Párová terapie je o tom, když si dovolíme do těchto hlubších vrstev jít.

Někdy ale k úlevě stačí i poradenství: třeba klientům v rané fázi rodičovství někdy pomůže slyšet, že pokud nemají kapacitu se ani najíst nebo vyspat, je těžké hledat sílu na náročné vztahové rozhovory a měli by se spíše soustředit na nabrání sil. Jindy zas pomůže třeba i jen terapeutovo „přeložení“ toho, co říká ten druhý. 

Jaká témata řešíte nejčastěji?

Hodně klientů přichází s tím, že se chtějí naučit spolu lépe komunikovat. Dalším obvyklým tématem je nevěra, případně téma otevřených vztahů a jak je dobře nastavit. Častěji než kdy dřív chodí klienti i „preventivně“, chtějí si lépe porozumět, aby se nedostali do krize. Velmi často takto chodí rodiče malých dětí.