Neříkejte tomu ezo

Po sametové revoluci jsme tu kromě jiných slastí svobody zažili i boom různých alternativních směrů spirituality a léčitelství: od těch tradičních, jako je ájurvéda a buddhismus, až po channeling, Aštara Šerana či delfíní mistry z kosmu. Reiki, čakry či astrologie hojně plnily média a duchovně vyprahlé obyvatelstvo mělo z čeho vybírat. Hranice „klasické psychologie“ a „alternativních terapií“ s rozpukem seberozvoje, mindfulness a různých „body přístupu“ byly čím dál rozmazanější – jdou vůbec ještě přesně nakreslit? Do tohoto tekutého spirituálního bufetu se rozhodli vypravit redaktoři deníku Alarm a přinést reportáž ze života lidí, kterých se „ezo“ významně dotklo. Vyzpovídali jak ty, jimž spiritualita pomohla překonat nemoc nebo dodala životní hloubku, tak ty, kteří propadli psychóze, konspiritualním alt-right ideologiím či přišli o hodně peněz anebo o dětství. Je cítit, že Šplíchal a Dušková se snažili být nezaujatí, přesto sem tam probleskne ironický tón, pochybnost či stylisticky vypíchnutý detail tam, kde by textu mnohem více slušela přímá řeč zpovídaného – jako v jednom z úvodních příběhů zastavárníka a grafika Romana. Úvodní pichlavější tón se uklidňuje v rozhovoru s religionistkou Zuzanou Kostičovou, která odborně usazuje pojmy a smířlivěji komentuje někdy hrozivý obraz „eza“ a ezo komunit. Není potřeba vše, co zavání „energiemi“, házet do jednoho pytle, spiritualita má v životě lidí své místo, a i tu alternativní lze provozovat tak, aby měla zdravé a udržitelné hranice. Vždyť nějaké formě „eza“ věří téměř polovina Čechů a Češek. 

Reportážně poctivější a méně zaujaté jsou další příběhy: od návštěvy přednášky frivolně necitlivé ezoteričky Sabriny přes osudy dvou Brňanů, kteří se nakonec od tamní healing komunity plné čaker a minulých životů odvrátili, až po respondenty, kteří vyprávějí svou zkušenost s alternativní medicínou. Autorům se povedlo šikovně a čtivě zvednout a rozpracovat důležité téma, jež dlouho leželo stranou. A které bohužel v tuzemských médiích bylo v posledních letech často prezentováno přehnaně alarmistickým tónem, jenž maloval obraz seberozvojového světa prolezlého skrz naskrz zlodějskými psychošmejdy. Tento obraz jako by tvrdil, že pomalu nikdo bez pětileté atestace z klinické psychologie by se neměl ani přiblížit k práci s lidmi.

Jako povedený vnímám úplný závěr knihy, Manifest za solidární a emancipační spiritualitu, který přichází s upřímnou snahou spojovat, nikoli polarizovat „racionální lidi“ a „ezaře“. Pokud se budeme „ezu“ jen vysmívat a odstrkovat ho, stavíme příkopy. Přitom touha po bezpečí, hledání přesahu, pocitu, že někam patřím, že jsem viděn a slyšen, že můžu důvěřovat jazyku svého těla – to všechno můžou být základní lidské potřeby nehledě na životní filozofii.

Pokud si kniha kladla za cíl zvyšovat „spirituální gramotnost“ – ve smyslu umět si ve svém duchovním hledání nastavit zdravé hranice a nespadnout do pochybných či vykořisťovatelských komunit –, tak uspěla. Jako čtenářka bych ocenila ještě více přímé řeči, nechat mluvit respondentstvo déle (nebo naopak transparentněji popsat vznik textu a přiznat postoj obou autorů, o kterém jsem v jiném rozhovoru slyšela, že byl v počátcích psaní rozdílný a něčím zatížený). Právě tento moment žánrové nerozhodnosti místy ubírá knize sílu, která čtenářstvo ohromuje v jiných, ryze rozhovorových titulech – kde plně zaznívá hlas zpovídaných, bez komentáře, bez předporozumění, bez zabarvení.

Dušková, M. & Šplíchal, P. 2026. Neříkejte tomu ezo: Česko uprostřed spirituální revoluce. Praha: Nakladatelství Alarm.