Štěstí skryté mezi dánským hygge, balijskou spiritualitou a peruánskými tanci

Jak vaše knížky vznikají?

Kristýna: První dvě z edice Cesty za štěstím jsem napsala sama. U další se ke mně přidal Matouš jako spoluautor a čtvrtou už jsme tvořili ve třech – i s naším čtyřnohým parťákem, border kolií Ýtou. V této čtvrté knize společně pátráme po tom, co znamená štěstí v dalších kulturách: v Dánsku, v Peru a na Bali. Dánsko jsme objeli na kole, Peru autem – je to obrovská země a zabralo to hodně času. Peruánci psy milují, stále na Ýtu volali „perrito, perrito“, takže pes nám otevřel mnohé dveře. A Bali jsme procestovali sami s Matoušem na skútrech, Ýta tam nemohl, protože na Bali je teď epidemie vztekliny a zahraniční psy tam nepouštějí. Hloubkové rozhovory s lidmi, které na cestách potkáváme, stavíme na metodě IPA, interpretativní fenomenologické analýze, která nám umožňuje do hloubky prozkoumat, jak lidé štěstí vnímají. Do toho přimícháváme i svoje vlastní pozorování místní kultury a své zážitky. 

Co jste zjistili o dánském štěstí?

Matouš: Dánsko jsme nazvali „zemí malých gest“. Dánové jsou bohatí, ale nedávají to moc najevo. Říkají, že kdyby ředitel velké firmy jezdil v „bouráku“, vybočil by z jejich řádu. Dbají na svá nepsaná pravidla, janteloven. Ta jsou v celé Skandinávii podobná. Dánové se snaží nepředvádět, skromnost a pocit soudržnosti jsou pro ně důležitější než individuální úspěch.

Zajímalo nás, jak světoznámý pojem hygge, pod nímž si představujeme hlavně svíčky, chlupaté deky, teplo u krbu a déšť za oknem, ve skutečnosti vnímají sami Dánové. Hygge není jen o tvoření atmosféry, ale hlavně o prožití daného okamžiku, který může mít mnoho podob: od setkání s kamarády u piva až po společné sledování filmu pod dekou. Mnohem víc jde o nastavení mysli a vnímání okamžiku s blízkými než o dekorace v pokoji.

K: Svět chápe hygge víc materialisticky – že je k tomu potřeba krb, vlněné ponožky a kakao. Dánové však říkají: pro nás je to milý pocit, když se potkáme s lidmi nebo sami s knížkou. Rozpoložení, které nezávisí tolik na okolním prostředí, ale spíš na vnitřním hřejivém pocitu a opravdovém odpočinku.

Je nějaký rozdíl mezi hygge a prožíváním přítomného okamžiku podle mindfulness?

K: Mindfulness je buddhistická praxe oproštěná od velkých filozofických pravd, aby byla stravitelnější pro západní ucho. Je to filozofický princip, jak žít přítomně a jak pěstovat nesoudící vědomí. Hygge je „atmosféra v duši“, kterou si chceme v daný okamžik vytvořit.

Dánsko je jednou z nejšťastnějších zemí Evropy. Co ještě činí tento národ tak spokojeným?

K: Milují svobodu. To je pro ně fenomén, který zdůrazňovali v každém rozhovoru. Všechno jim skvěle funguje: zdravotnictví, sociální zabezpečení, vzdělání, pracovní podmínky a tak dále. I to přispívá k tomu, že se cítí dobře a svobodně. Navzájem si věří, mají nízkou úroveň kriminality a štěstí tedy napomáhá i základní pocit bezpečí. 

Kristýna Tronečková ráda bádá, objevuje, studuje a píše. A protože jí zvědavost nedala, rozhodla se během studií zkoumat štěstí v různých zemích světa – jak pro akademickou činnost, tak i pro své knihy Cesty za štěstím. Do nich se po čase přimíchal Matouš a nakonec pes Ýta… Fascinace zkoumaným tématem ji nedávno dovedla k získání doktorátu z psychologie – její výzkum v těchto knihách tedy stojí na stejně pevných základech jako ten akademický, jen je podaný živěji a čtivěji. A když Kristýna zrovna nezkoumá štěstí v hloubkových rozhovorech, sama ho žije – třeba v Norsku ve spanilých freeridových jízdách prašanem nebo jen tak s Ýtou na běžkách.

Matouš Hurtík je spisovatel, cestovatel a online podnikatel, kterého fascinuje rozmanitost kultur a příběhů lidí. Procestoval kus světa – od Ameriky až po Bhútán, který mu doslova změnil život. Na cestách bývá řidičem, časoměřičem i nadšeným ochutnavačem většiny toho, co místní kuchyně nabízí. Když zrovna nesjíždí kopce na lyžích, najdete ho u kávy, jak filozofuje o životě. Více o knihách, které píše s Kristýnou, a jejich společných cestách najdete na cestyzastestim.cz, nakridlech.cz a obhutanu.cz.

Vzájemná důvěra i mezi lidmi, kteří se neznají, může být – zdá se mi – v Česku vnímaná spíš jako něco netypického.

K: Myslím, že celá Skandinávie je na tom s morální zdatností, či jak to nazvat, trochu jinde než zbytek Evropy. Momentálně žijeme v Norsku – a ani tady lidé nejsou zvyklí „šít na druhé boudu“ nebo obcházet pravidla. Například se tu platí poplatky za vjezd autem na malé privátní silničky. Občas se mýtné neplatí elektronicky, ale místo toho je tam kasička a cedulka s částkou. Když jedu s norskými kamarády, všichni hodí třicet korun, nikoho nenapadne podvádět.

M: Mají silný morální kompas, kterým se řídí, aniž by nad nimi visela hrozba trestu, pokud nějaké pravidlo nesplní.  

To všechno zní jako jiný příběh než ten, který jsme si u nás vyprávěli od devadesátých let o vítězství individualismu a těch nejsilnějších.

K: K tomu mě napadá, že třeba z výzkumů amerického psychologa Eda Dienera vyplývá, že lidé v různých kulturách chápou štěstí odlišně. V mnoha východoasijských zemích, jako je Čína nebo Japonsko, je štěstí více spojováno s kvalitou vztahů, harmonií a naplněním role ve skupině. Naproti tomu ve Spojených státech je častěji vnímáno jako výsledek osobního úspěchu, autonomie a individuálního naplnění.

Skandinávské země také patří do sféry západních kultur, přitom si důraz na komunitu nenechaly vzít. Hraje tam roli i podnebí, které nutí lidi být soudržnější?

K: Klima podle mě hraje roli, ale spíš nepřímo. V drsnějších podmínkách se historicky víc vyplácelo spolupracovat než soupeřit. Možná i proto jsou severské společnosti hodně praktické a věcné. Když si lidé pomáhají, dělají to klidně, bez velkých gest, krok po kroku. Na Islandu, v Norsku i v Dánsku jsem měla pocit, že lidi víc zajímá podstata.