Vysoce citliví lidé nejsou jen éterické víly

Proč je pro vás téma vysoké citlivosti důležité? Jak ji vlastně sama definujete?

Všimla jsem si, že do terapie častěji chodí lidé, kteří jsou citlivější. Sama jsem také citlivá. I proto mám k tomuto tématu blíž. Jako postmoderní terapeutka zacházím s nálepkami a diagnózami velmi opatrně. Koncept vysoké citlivosti vnímám spíš jako prostor pro zkoumání, jak ve světě funguju, jak prožívám, jak se vztahuju – a jak to uchopit do vlastních rukou a naučit se pracovat s tím, co mi bylo dáno. 

Nedívám se na vysokou citlivost jako na rámec nebo šuplíček, do kterého se máme zavřít a „vymlouvat se“, že něco nemůžeme dělat. Spíš je dobré na svou citlivost myslet, když potřebujeme zvážit svou aktuální kapacitu – jestli máme ještě sílu jít večer s kolegy na pivo. Je velký rozdíl používat vysokou citlivost jako výmluvu – a jako zdravou hranici.

Vysoká citlivost má nějaké biologické podloží, ale každý stejně hledá vlastní příběh a významy, které s ní bude spojovat.

Mnohem důležitější než hledání nálepek je hledání odpovědí na to, jak tento konstrukt vysoké citlivosti prožívám: co mi v životě pomáhá, co mě naopak vysiluje, čeho potřebuju víc a čeho míň... Projevy můžou být u každého jedinečné, protože souvisí s naším charakterem, potřebami a životním kontextem. V terapii si můžeme na své ADHD nebo na svou citlivost hledat vlastní návod. 

V populaci žije odhadem patnáct až dvacet procent „vysoce citlivých“ lidí. Zato v terapeutické klientele tvoří podle hrubých odhadů víc než polovinu. Čím to je?

U mě v praxi se toto číslo může pohybovat kolem sedmdesáti procent, což je jistě zčásti dané tím, že se na to téma zaměřuju. Zároveň se předpokládá, že vysoce citliví opravdu směřují do terapie výrazně častěji. Usuzuju, že je to kvůli jejich hluboké přemýšlivosti. Terapie jako prostor pro průzkum nitra pro ně není žádnou neznámou. Citliví vědí, že když je jim špatně, jejich fungování je náročné. Chtějí, aby jim bylo líp, aby tu mohli být i pro druhé. Právě to je častý impulz, proč jdou do terapie nebo se jinak snaží o změnu: jejich aktuální nastavení, projevy, jednání nevyhovují okolí.

V práci nezapadají, nezvládají péči o děti...

Ano. Mateřství je velký zásah do života, do řádu, režimu, bezpečí a možnosti šetřit během dne s vlastní energií. Najednou je všechno jinak. Musím se extrémně přizpůsobovat potřebám dítěte a moje dosud fungující mechanismy mizí. Je to často až rodičovství, co člověku odhalí, že je vysoce citlivý nebo má třeba ADHD.

Michala Rosinová je systemická koučka a psychoterapeutka ve výcviku postmoderní terapie v institutu Gaudia. Jejím ústředním tématem jsou vztahy, ať už partnerské, rodinné, nebo vztahování se sám k sobě. Působí jako psychoterapeutka ve vlastní praxi Mira Therapy a v Institutu Moderní láska, přednáší a pořádá workshopy na téma vztahů, vlivu digitálních technologií na naši vztahovost nebo na téma vysoké citlivosti.

Vysoce citliví se někdy stereotypně popisují jako éterické bytosti introvertního ladění, které stojí potichu v koutě. Čím si to vysvětlujete?

Citlivost jsme dlouho chápali jen jako slabost. Okolí u citlivých jedinců už od jejich dětství vnímalo, že nedosahují standardního výkonu a běžné míry odolnosti. Že je s nimi víc práce. Všechno si „příliš berou“ a častěji pláčou než jiné děti. S citlivostí se proto dlouho spojovaly právě tyto vlastnosti: hypochondrie, introverze, nepraktičnost...

Ale do sféry vysoké citlivosti toho patří mnohem, mnohem víc.

Citlivost je tak pestrobarevná! Je to nejen obří škála citlivosti, ale i všech možných jiných projevů. I proto dlouho trvalo, než se citlivost dostala do psychologických výzkumů.

Jak se žije s vysokou citlivostí v partnerských vztazích? S jakými tématy za vámi klienti chodí?

Začíná to u seznamování. Už tam může citlivost přinášet velké výzvy. Díky vyšší empatičnosti klientům záleží na tom, aby se druhý cítil dobře. Protože když se druhá strana cítí špatně, hrozí konflikt, a to je často nesnesitelné. Proto citliví lidé upozaďují svoje potřeby – i když jsou po celém dni v práci vyčerpaní, rande neodmítnou. Nechtějí působit problémově. Při schůzce pak třeba častěji předstírají, hrají roli pohodového člověka. Případně dávají příliš prostoru druhému a sami mlčí, nebo zvolí opačný extrém, kdy mluví hodně, protože se cítí nezajímaví, snaží se „prodat“. Často je nenapadají vhodné otázky – jejich systém totiž může být v lehkém zamrznutí, třeba pokud zvolíme pro rande místo, kde se necítí ve své kůži. Je tam například moc hluku. Přepnou do modu přežití a blíž k autenticitě se dostanou možná až na druhé třetí schůzce. Pak se dokážou víc otevřít, mají druhého „nacítěného“, mají přečtenou jeho mimiku a sami se můžou uvolnit.