Válka a bohové naší duše

Kniha Válka a její strašlivá láska (Terrible Love of War, 2004, česky Malvern 2025) patří do pozdního období Hillmanovy tvorby, kdy autor věnoval pozornost spíš „duši světa“ než individuální psychice – tedy pokoušel se o psychologický výklad jevů ve vnějším světě, k nimž přistupoval jako k svébytným psychickým fenoménům, které mají samy o sobě svůj psychologický styl a charakter. Jeho pojednání o válce jako psychickém fenoménu nechce přinášet hotová řešení, ale podněcovat duševní práci a psychologickou reflexi, provokovat k zamyšlení a opuštění zaběhaných schémat. Text jako by napodoboval pohyb duše samé: je labyrintický, meandrovitý, místy roztříštěný a jeho kontinuita je nesena spíš jednotou procesu než jednoznačnou linií argumentace. Následující stručný souhrn proto už z principu nemůže být vyčerpávající.

Hillmanova válka

Kniha má čtyři kapitoly – a vzhledem k tomu, že čtvrtá se vymyká laděním i názvem, můžeme v tomto členění u Hillmana, který ve své době patřil k nejvýznamnějším jungiánům, rozpoznat typickou čtvernou strukturu mandaly, kde jeden člen je odlišný – a tím klíčový. Zdá se mi, že právě čtvrtá kapitola a její zuřivý útok na „monoteismus“ v náboženském, ale především psychologickém smyslu skutečně představuje klíč k celé knize a zároveň optimální východisko další reflexe. Nejprve se však podívejme na hlavní myšlenky jednotlivých kapitol.

V první kapitole „Válka je normální“ Hillman zpochybňuje obvyklou představu, že válka je cosi abnormálního, že se jedná o vybočení z běžného stavu a běhu věcí. Naopak tvrdí, že – i s ohledem na to, jak zřídka žije lidstvo ve stavu míru ve srovnání s obdobími válek a konfliktů – je tomu právě naopak: válka je normální, a právě „mírová“ snaha ji vytěsnit vede k jejím návratům, a to v horší podobě, než kdyby k takovému vytěsnění nedocházelo.

Ve druhé kapitole „Válka je nelidská“ Hillman evokuje hrůznou brutalitu válečných konfliktů, jejichž nelidskost je pro něj známkou toho, že se jedná o numinózní dění, jemuž nevládnou lidé, ale spíše sama božstva války. Mars nebo Arés pro autora nejsou intrapsychické mohutnosti, ale reálně, ve vnějším i vnitřním světě působící mocnosti, které vládnou boji – či spíše jsou samotným bojem, děním konfliktu. Válka se tak v jeho očích stává v jistém smyslu teofanií.

Ve třetí kapitole „Válka je vznešená“ autor evokuje mytologickou blízkost božstev války a lásky. Jejich sepětí ohlašuje intimní vztah války k lásce ve všech jejích podobách, od intenzivního přátelství spolubojovníků až po sexuální násilí, a také je příčinou její svébytné krásy, spjaté s estetickou kategorií „vznešenosti“.

Konečně v poslední kapitole nazvané „Náboženství je válka“ Hillman přichází s tezí, která je klíčová nejen pro předmětnou knihu, ale i pro jeho psychologii jako celek: monoteismus je od základu chybný postoj a coby snaha o nastolení absolutní vlády jediné pravdy a jediné mocnosti je příčinou těch největších hrůz a nesmiřitelných vyhlazovacích válek, v nichž nejde o vítězství nad protivníkem, ale o jeho anihilaci. Hillman evokuje děsivé obrazy apokalyptického Krista jako nositele naprosté likvidace nepřátel a křesťanství s jeho nárokem na absolutní pravdu jako sebenaplňující proroctví zkázy planetárních rozměrů. Jeho útok na křesťanství se vyznačuje v souladu s tématem knihy značnou bojovností, a třebaže se místy zdá, jako by si autor uvědomoval jednostrannost a předpojatost svého útoku, jeho bojovnost se tím nijak nemírní.

Připomeňme, že Hillman svůj život zasvětil z velké části právě boji proti psychologickému „monoteismu“, který rozpoznával vedle samotného křesťanství také v jungovském zdůraznění osy ego-Selbst a jednosměrné cestě „individuace“, ale také ve veškeré psychologii, která je ve službách projektů, plánů a cílů „herkulovského ega“, tedy: vědomé individuální existence. Místo toho prosazoval vizi radikální decentralizace, polycentričnosti a plurality psýché a psychoterapie jako služby všem jednotlivým, v zásadě rovnocenným psychickým božstvům. 

Kniha má otevřený konec; zjevně chce především klást otázky a podněcovat k dalšímu tázání. Jako taková je výzvou pro každého čtenáře. 

Následující úvahy vlastně představují jen můj pokus tuto výzvu přijmout: pokouším se zde vstoupit do dialogu s autorem a meditací navazující na jeho text postřehnout některé aspekty tématu, které u něj možná zůstaly ve stínu.