BDSM očima psychologie

Jaký největší mýtus panuje kolem BDSM?

Setkávám se s dvěma hlavními. První je, že tyto sexuální preference nebo aktivity nejsou normální a že takový člověk je nemocný a měl by se léčit. Této nepravdě dlouho věřili i odborníci, a dokonce byl konsenzuální sadomasochismus a fetišismus ještě donedávna v klasifikaci psychiatrických poruch. Odborníci příliš nezkoumali ty, kteří se těmto praktikám doma s partnerem věnují v klidu a s oboustranným souhlasem. Takové páry nevyhledávaly psychologickou pomoc, protože neměly žádný problém. K odborníkům byli odesíláni jen ti, kteří provozovali nekonsenzuální formy, a výzkum tím byl dlouhodobě zkreslený. Nyní se jako parafilní porucha označuje to, kde chybí konsent – typicky je tam přítomno donucení druhého, který s aktivitou nesouhlasí; nebo kde člověk zažívá silný distres spojený

s touto parafilií.

Z toho plyne mýtus druhý: že člověk provozující netradiční praktiky je automaticky nebezpečný pro okolí nebo že páchá trestné činy – v parku číhá na oběti. Realita je jiná. Většina lidí s parafilní preferencí nikdy žádný trestný čin nespáchá. U sexuálních delikventů se častěji vyskytuje osobnostní patologie jako antisociální rysy, deficit v empatii, závislost na alkoholu či drogách nebo porucha intelektu. V médiích je navíc téma BDSM mnohdy parodováno, i to vede k nepochopení.

Iva Putala
je psycholožka působící ve školství a v soukromé praxi v Ostravě. Kromě individuální a párové práce s klienty nabízí také pravidelná online skupinová setkávání k tématu nemonogamie. Setkání mají edukačně-diskusní charakter. Spolu s kolegyní Zdeňkou Pospíšilovou rozvíjí vzdělávací platformu pro odbornictvo i veřejnost K.PSYCHO.

Nebo je prezentováno jen jako aktivita ventilující násilí, při níž jeden bije druhého. O co jde ve skutečnosti?

Sama zkratka v sobě skrývá hned několik pojmů: bondáž, disciplínu, dominanci a submisi, sadismus a masochismus. Jde o hraní si se svazováním partnera, s jeho vedením, o hru s mocí, kterou jeden dává konsenzuálně a ohraničeně druhému. Dále si můžeme hrát s intenzivnějšími senzorickými podněty, třeba se silnějším tlakem nebo i bolestí. 

Klíčovým prvkem, který odlišuje BDSM od násilí, je zmíněný konsent – souhlas, který má být nadšený a nevynucený. Kdykoli může kdokoli aktivitu zastavit. Existují také předem dané hranice a limity, co se může a nesmí. Oba partneři z této aktivity odcházejí s dobrým pocitem a zlepšuje to jejich well-being.

Lidé zkrátka BDSM provozují, protože je to pro ně vzrušující nebo jinak příjemné. Buď na rovině zpestření sexuálního života, anebo sexuální preference (odborně se nyní používá výše zmíněný pojem parafilie) – tedy když jsou sadomasochistické aktivity významným zdrojem sexuální stimulace a/nebo podmínkou sexuálního vzrušení či uspokojení. Výzkumy ukazují, že přibližně 40–70 procent populace uvádí fantazie spojené s dominancí, submisí či bolestí, zatímco zkušenost s některou formou BDSM deklaruje přibližně 20 procent jedinců. Pokud jde o BDSM jako stabilnější sexuální preferenci, odhady naznačují, že se může týkat přibližně 5–10 procent populace.

To je velká část lidí, přitom je toto téma stále delikátní a málo se o něm mluví. 

Do mainstreamu se dostalo hlavně díky populární sérii Padesát odstínů šedi, i když i tam jsou některé věci zkreslené. Mám pocit, že o světě kinku se mluví pořád víc – a to je dobře.

Co znamená pojem kink?

Označuje širší spektrum netradičních sexuálních zájmů, preferencí a praktik, které přesahují kulturně běžné představy o sexualitě. Zahrnuje jak BDSM, tak specifické fetiše či role-play.

K.PSYCHO
Platforma pro edukaci a propojování odborníků a odbornic z pomáhajících profesí (psychologie, psychoterapie), které sdružuje vzdělání, specifické znalosti a respektující přístup k tématům kinku, BDSM, menšinových sexuálních preferencí a intimity v celé její rozmanitosti. Projekt slouží jako prostor pro osvětu v oblasti sexuality a intimity i pro širokou veřejnost. www.kpsycho.cz

Odkud přitažlivost těchto podob sexuálního života vyvěrá? Lze takové preference vystopovat až do puberty nebo do dětství?

Neznáme jednu konkrétní příčinu. Aktuálně se věda přiklání k pohledu, že to je – jako u spousty dalších jevů – kombinace bio-psycho-sociálních faktorů, tedy mixu vlivu genů a prostředí. 

Ale všímám si, že pro některé klienty a klientky je skutečně důležité prozkoumávat, odkud se „to“ v nich bere. A ano – někteří lidé si tuto inklinaci uvědomují už od dětství nebo od puberty, nejčastěji od doby, kdy začali masturbovat nebo si v rámci vývojově normálních aktivit jako malí třeba hráli „na doktora“, svazovali si přitom ruce a bylo jim to příjemné. Mnoho lidí to zjistí až v pozdější dospělosti. Naše sexualita je fluidní a může se neustále vyvíjet.

U fetišismu je jednou z hypotéz, že důležitou roli může hrát imprinting – tedy rané zážitky, které se nám ve specifické situaci vtiskly do paměti. Třeba „maminka nosila kozačky a já jsem se s nimi rád mazlil“. Ale samozřejmě je to velice individuální a nemůžeme to brát jako univerzální vysvětlení.