Nezavírat oči

Jak jste se k tématu práce s klienty se zkušeností s násilím dostala?

Je to téma, kterému se věnuji téměř celou svou profesní kariéru – diagnosticky, terapeuticky a zároveň jako dobrovolnice v Bílém kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů. Někdy pracuji s jednotlivci, ale pokud jsou dotčeny děti, tak s celým rodinným systémem. A jedno je podle mě zásadní: není úplně efektivní pracovat s touto cílovou skupinou samostatně, je z mnoha důvodů důležité být v kontaktu s kolegy v rámci mikrotýmu. Pro klinické psychology přitom toto téma není úplně běžné a možná ani atraktivní. Přesahuje do různých dalších oblastí, je potřeba mít nejen hlubší znalost, ale i ochotu vypovídat u soudů, psát zprávy a podobně.

Takže kompetencí psychologa pracujícího s násilím je i poznat, na co sám stačí a kam už jeho expertiza nesahá?

Toto specifické téma ne každému vyhovuje. A je to pochopitelné. Spousta lidí se mě ptá: „Jak můžeš poslouchat, co ti lidé dělají dětem nebo sobě navzájem?“ Chápu, proč je to zneklidňuje. Myslím, že všichni máme nějaké oblasti, se kterými nejsme ochotní pracovat. Ale mně toto téma sedí.

Markéta Hrdličková
vystudovala jednooborovou psychologii na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a absolvovala atestaci z klinické psychologie. Dlouhodobě pracovala v Dětském centru Kompas ve Fakultní Thomayerově nemocnici a v soukromé terapeutické praxi. Od roku 2005 působí jako dobrovolnice v Bílém kruhu bezpečí. Věnuje se psychologické diagnostice traumatizovaných dětí a individuální terapii dospělých, kteří byli vystaveni násilí, nebo se ho dopouštěli. Vedla mezinárodní projekty, které se zaměřují na problematiku násilí a traumatu, podílí se rovněž na standardizaci a implementaci diagnostických metod určených k včasnému záchytu násilí a traumatu u dětí.

O jaké odborné pilíře se musím opřít, pokud „do toho chci jít“?

Chci-li s násilím pracovat, je důležité si položit otázky: Zvládnu to? Jaký mám já sám k násilí vztah? Jak mě toto téma potkalo, jak figurovalo v mém životě? Je zásadní objasnit si vlastní postoj.

Jaký k němu máte vztah vy?

Každý, kdo s násilím pracuje, má nějakou epizodu nebo moment, kdy se s ním sám setkal. Všichni kolegové, se kterými o tom mluvím, nakonec zjistí, že v určité míře to bylo i jejich téma. Neznám nikoho, u koho by to tak nebylo. A ano – v nějaké podobě se násilí vyskytovalo i v mém životě, v širší rodině. 

Jaký je další pilíř?

Odbornost. Znát dynamiku násilí, vědět, proč vzniká, jak se rozvíjí, co ho spouští. Tato znalost nás jako odborníky zároveň chrání. Lidé bez hlubší expertizy můžou mít z násilí strach. A když se bojím, nelze dobře pracovat. Sama mám k násilí velký respekt, ale nemám strach. To jsou dvě různé věci. Když si přede mě sedne člověk, který byl ve výkonu trestu za násilnou trestnou činnost, nemohu mu posloužit, pokud se sama budu bát, ale respekt a zohlednění vlastní bezpečnosti je zásadní. Je úplně v pořádku práci z bezpečnostních důvodů odmítnout.

Třetí pilíř je ochota spolupracovat s dalšími odbornostmi – je tu Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), policie, soud. Mnoho kolegů se tomu brání, protože je to časově náročné, zvlášť v soukromé praxi. Ale představa, že se budu zabývat násilím a přitom odmítnu komunikovat s kýmkoli dalším a budu se věnovat jen terapii – to prostě nefunguje.

A k odbornosti patří i jedna konkrétní dovednost, kterou někdy opomíjíme: umět se zeptat. Dokud se klientů na násilí nezeptáme, sami o něm mluvit nezačnou. To je zkušenost sdílená po celém světě. Řada kolegů přitom takovou otázku nepoloží – často proto, že úplně nevědí, jak se zeptat, nebo co je vhodné dělat, když se o násilí dozvědí.

Jak se dobře zeptat?

Neexistuje přesný postup. Každý si musí najít vlastní formulace, aby mu šly přirozeně „přes pusu“. Začínám od jednodušších otázek a postupuji k náročnějším. Například při rozhovoru se ženou se ptám: „Stává se vám někdy, že je na vás manžel hrubý?“ Postupně mapuji různé typy násilí až po ty nejtěžší formy.

Mám zkušenost, že nefungují formulace typu „mlátí vás manžel?“ nebo „jste oběť násilí?“ Na ty odpoví přes devadesát procent lidí záporně. Mnoho žen si totiž ani neuvědomuje, čemu jsou vystaveny. Některé třeba věří, že manžel má na sex právo, a nenapadne je, že by se mohlo jednat o sexuální násilí. Proto je způsob položení otázky tak důležitý. Stejně jako to, že musím vědět, co budu dělat dál, pokud dostanu kladnou odpověď. 

Mnoho kolegů, jak už jsem naznačila, se na násilí neptá, protože neví, jak by bylo vhodné reagovat. Těžké je to zejména v případě, že se na násilí ptám dítěte. Co když se dítě rozbrečí? Co když ho otázkou nějak poškodím? A hlavně – kde to budu hlásit? To vede řadu kolegů k tomu, že se otázce raději vyhnou. Přitom pokud existenci násilí v rodině nevyloučím, může mi unikat spousta podstatného.

Mám dojem, že prohlubování odbornosti v práci s tímto křehkým tématem se bohužel v tuzemském vzdělávání psychologů příliš nevěnujeme, a to je škoda. Nicméně v posledních letech se situace pomalu mění. 

Odkud jste čerpala svou odbornost vy?

Vzdělávala jsem se zejména v zahraničí. Dalo by se říct, že v Česku byl poněkud užší výběr. Věci se posouvají, ale pomalu.

Jak vypadá konkrétní práce s rodinou, v níž dochází k násilí?

Typicky přichází rodina zasažená násilím, kde už OSPOD položil otázky: Jak na tom dítě je? Jak je ovlivněn jeho vývoj a jak dál postupovat? Tady je potřeba zvážit, jaké služby je vhodné rodině nabídnout. Pracujeme v týmu: jeden odborník dělá komplexní diagnostiku dítěte, další pracuje s rodiči. U rodičů mapujeme rodičovské kompetence a vztahovou vazbu k dítěti, protože násilí obě tyto oblasti výrazně zasahuje. Na základě výstupů vznikne souhrnná zpráva s doporučeními pro OSPOD nebo soud.

Práce nezačíná u dítěte, ale u rodičů. Pokud se nepodaří násilí zastavit, terapie dítěte nemá žádoucí efekt, protože dítě přijde jednou týdně k nám, ale pak se vrátí domů, kde násilí (a tedy nebezpečí) pokračuje – a dopad naší práce je pak velmi limitovaný.

Jaký to má na dítě vliv dlouhodobě?

Dopady mohou být významné. Dítě, které vyrůstá ve strachu a nepředvídatelném prostředí, nemůže podávat dobrý výkon ve škole. Pokud násilí například trvá celou povinnou školní docházku, může to ovlivnit další vzdělávací dráhu a s ní i socioekonomické zázemí v dospělosti. A socioekonomická znevýhodněnost je sama o sobě prostředím, kde se násilí vyskytuje častěji – kruh se uzavírá.

V oblasti duševního zdraví mají pak děti vyrůstající s násilím výrazně vyšší prevalenci různých psychických obtíží, například depresí, úzkostí, sebepoškozování. Násilí se také velmi často propisuje do jejich partnerských vztahů: buď samy přebírají násilné chování, nebo se opakovaně ocitají v roli těch, kteří jsou násilí vystaveni. A konečně: násilí je i zdravotní problém – zvyšuje prevalenci celé řady somatických onemocnění. V Česku je skutečnost, že násilí je i významný zdravotní problém, poměrně nová a prozatím ne všemi zdravotníky dostatečně zohledněná. 

Co se dál děje v terapii s dítětem, které bylo násilí vystaveno?

Násilí je trauma. Pracujeme s ním jako s traumatickou zkušeností, která přesahuje zvládací mechanismy dítěte. Děti zažívají silný strach, bezmoc, frustraci a obrovský vnitřní rozpor – člověk, který jim ubližuje, je zároveň jejich nejbližší, kterého mají rády.

Proto se také snažíme měnit terminologii. Neříkáme „násilník“ nebo „oběť“, ale „člověk, který se dopouští násilí“ a „člověk, který je násilí vystaven“. Dítě svého rodiče nevnímá jen jako násilníka – vidí ho třeba jako tátu, který ho někdy bere na trénink, na zmrzlinu, někdy je s ním legrace a jindy se chová násilně. Nálepka „násilník“ je pro dítě matoucí a zraňující. 

Co je při práci s dítětem v terapii specifické?

Nelze pracovat jen s dítětem izolovaně. Musí probíhat i práce s rodiči – pokud možno s oběma. Nejen ten, kdo se násilí dopouští, ale i ten, kdo mu je vystaven, má snížené rodičovské kompetence. Rodič, který je vystaven násilí, dítě sice sám nepoškozuje, ale nedokáže ho dostatečně ochránit: a to je pro dítě stejně nebezpečné. Rodič, který se násilí dopouští, vyvolává v dítěti strach, nejistotu a bezmoc.

Co se děje v terapii s rodičem, který byl sám vystaven násilí?

Násilí je většinou transgenerační záležitost – ti, kteří se ho dopouštějí, i ti, kteří mu jsou vystaveni, často sami jako děti s násilím vyrůstali. S touto zkušeností přicházejí do vlastních partnerských vztahů. Část terapeutické práce proto tvoří porozumění tomu, koho si člověk do svého života zve, co ho vede k tomu, že si opakovaně vybírá partnery, kteří mu ubližují. Jde o dlouhodobé, hluboce zakořeněné vzorce, které se mění pomalu.

Jak poznáte, že dochází k posunu?

Ideálním výsledkem je, když si klient do života pozve někoho, kdo se násilí nedopouští – ale ne vždy k tomu dojde. Tato práce je „nevděčná“ v tom smyslu, že výsledky neuvidíte rychle. Mnohdy se ani nepodaří násilí úplně zastavit. Míra poškození je někdy tak velká, že se v terapii nedostaneme daleko. Proto je důležité mít skromné ambice a nemít velká očekávání – to by vedlo k rychlému vyhoření. Opravdu se počítá každá drobnost.

Maličký posun v terapii je třeba co? 

Třeba když se mnou klientka najednou sdílí situaci, kdy se dokázala vymezit, kdy dokázala někomu říct ne. Pro člověka, který má dlouhodobě problém s nastavováním hranic, je to velký krok.

Jak přistupovat v terapii k lidem, kteří se násilného chování dopouštějí?

Je to jiná práce. S těmi, kteří jsou násilí vystaveni, máme přirozený soucit. Ale najít pochopení pro ty, kteří se ho dopouštějí – zvlášť pokud jde o závažné činy vůči dětem nebo slabším –, je výzva. Bez toho ovšem terapii nelze dělat. I takový člověk potřebuje někoho, kdo pro něj bude mít do nějaké míry porozumění, kdo bude na jeho straně.

Násilí je vždy kolaps regulace emocí. Lidé, kteří se ho dopouštějí, velmi často své emoce nedokážou ani pojmenovat, natož regulovat. A to je mimo jiné důvod, proč se násilí objevuje transgeneračně – pokud jako rodič neumím regulovat vlastní emoce, nemohu to naučit ani své dítě. Základním a prvním cílem je násilí zastavit. Pokud se toto podaří, otevírá se širší prostor pro práci s emocemi, jejich identifikace a hledání adaptivních možností, jak je regulovat. Při práci s osobou, která se dopouští násilí, je pro mě důležité oddělovat člověka od jeho chování. Násilí je chování, které do vztahů nepatří a jako takové ho jednoznačně neschvalujeme. Ale zároveň si zachovávám „humanitární“ pohled na člověka. To, že se někdo dopouští násilí, je výsledek mnoha faktorů a zkušeností, mnohdy traumatických, se kterými se daný jedinec ve svém dětství a dospívání potkal. A proto si mohu zachovat empatii pro bytost, která si prošla těžkým životem, a zároveň odmítnout její násilné chování.

Mimochodem – myslím, že je užitečné střídat práci s oběma stranami. Když příliš dlouho pracujete jen s těmi, kteří jsou násilí vystaveni, začnete vidět svět jejich optikou. Práce s těmi, kdo se násilí dopouštějí, má potenciál tu rovnováhu vrátit.

My všichni v současné době vidíme celosvětové události, války, přitom často klopíme zrak nebo se díváme jinam...

Jsem ráda za každý článek, výstup, který se násilí věnuje. Je to velmi důležité, zvlášť v době, ve které žijeme. Obávám se, že by se toto téma mohlo upozadit – přitom předpoklad je, že násilí bude spíše přibývat.

Pak je tu širší rovina: denně se díváme na násilí ve světě a začínáme ho normalizovat. Stáváme se vůči němu neteční. Kdo jiný než psychologové a pomáhající profese by měli společnost kultivovat – pomáhat lidem, aby si zachovali empatii a soucit? Pokud to nebudeme dělat, společnost velmi zhrubne a násilí se stane běžnou součástí života. 

Doprovodné obrazy: Jan Heres