Nezavírat oči

Jak jste se k tématu práce s klienty se zkušeností s násilím dostala?

Je to téma, kterému se věnuji téměř celou svou profesní kariéru – diagnosticky, terapeuticky a zároveň jako dobrovolnice v Bílém kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů. Někdy pracuji s jednotlivci, ale pokud jsou dotčeny děti, tak s celým rodinným systémem. A jedno je podle mě zásadní: není úplně efektivní pracovat s touto cílovou skupinou samostatně, je z mnoha důvodů důležité být v kontaktu s kolegy v rámci mikrotýmu. Pro klinické psychology přitom toto téma není úplně běžné a možná ani atraktivní. Přesahuje do různých dalších oblastí, je potřeba mít nejen hlubší znalost, ale i ochotu vypovídat u soudů, psát zprávy a podobně.

Takže kompetencí psychologa pracujícího s násilím je i poznat, na co sám stačí a kam už jeho expertiza nesahá?

Toto specifické téma ne každému vyhovuje. A je to pochopitelné. Spousta lidí se mě ptá: „Jak můžeš poslouchat, co ti lidé dělají dětem nebo sobě navzájem?“ Chápu, proč je to zneklidňuje. Myslím, že všichni máme nějaké oblasti, se kterými nejsme ochotní pracovat. Ale mně toto téma sedí.

Markéta Hrdličková
vystudovala jednooborovou psychologii na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a absolvovala atestaci z klinické psychologie. Dlouhodobě pracovala v Dětském centru Kompas ve Fakultní Thomayerově nemocnici a v soukromé terapeutické praxi. Od roku 2005 působí jako dobrovolnice v Bílém kruhu bezpečí. Věnuje se psychologické diagnostice traumatizovaných dětí a individuální terapii dospělých, kteří byli vystaveni násilí, nebo se ho dopouštěli. Vedla mezinárodní projekty, které se zaměřují na problematiku násilí a traumatu, podílí se rovněž na standardizaci a implementaci diagnostických metod určených k včasnému záchytu násilí a traumatu u dětí.

O jaké odborné pilíře se musím opřít, pokud „do toho chci jít“?

Chci-li s násilím pracovat, je důležité si položit otázky: Zvládnu to? Jaký mám já sám k násilí vztah? Jak mě toto téma potkalo, jak figurovalo v mém životě? Je zásadní objasnit si vlastní postoj.

Jaký k němu máte vztah vy?

Každý, kdo s násilím pracuje, má nějakou epizodu nebo moment, kdy se s ním sám setkal. Všichni kolegové, se kterými o tom mluvím, nakonec zjistí, že v určité míře to bylo i jejich téma. Neznám nikoho, u koho by to tak nebylo. A ano – v nějaké podobě se násilí vyskytovalo i v mém životě, v širší rodině. 

Jaký je další pilíř?

Odbornost. Znát dynamiku násilí, vědět, proč vzniká, jak se rozvíjí, co ho spouští. Tato znalost nás jako odborníky zároveň chrání. Lidé bez hlubší expertizy můžou mít z násilí strach. A když se bojím, nelze dobře pracovat. Sama mám k násilí velký respekt, ale nemám strach. To jsou dvě různé věci. Když si přede mě sedne člověk, který byl ve výkonu trestu za násilnou trestnou činnost, nemohu mu posloužit, pokud se sama budu bát, ale respekt a zohlednění vlastní bezpečnosti je zásadní. Je úplně v pořádku práci z bezpečnostních důvodů odmítnout.

Třetí pilíř je ochota spolupracovat s dalšími odbornostmi – je tu Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), policie, soud. Mnoho kolegů se tomu brání, protože je to časově náročné, zvlášť v soukromé praxi. Ale představa, že se budu zabývat násilím a přitom odmítnu komunikovat s kýmkoli dalším a budu se věnovat jen terapii – to prostě nefunguje.

A k odbornosti patří i jedna konkrétní dovednost, kterou někdy opomíjíme: umět se zeptat. Dokud se klientů na násilí nezeptáme, sami o něm mluvit nezačnou. To je zkušenost sdílená po celém světě. Řada kolegů přitom takovou otázku nepoloží – často proto, že úplně nevědí, jak se zeptat, nebo co je vhodné dělat, když se o násilí dozvědí.

Jak se dobře zeptat?

Neexistuje přesný postup. Každý si musí najít vlastní formulace, aby mu šly přirozeně „přes pusu“. Začínám od jednodušších otázek a postupuji k náročnějším. Například při rozhovoru se ženou se ptám: „Stává se vám někdy, že je na vás manžel hrubý?“ Postupně mapuji různé typy násilí až po ty nejtěžší formy.

Mám zkušenost, že nefungují formulace typu „mlátí vás manžel?“ nebo „jste oběť násilí?“ Na ty odpoví přes devadesát procent lidí záporně. Mnoho žen si totiž ani neuvědomuje, čemu jsou vystaveny. Některé třeba věří, že manžel má na sex právo, a nenapadne je, že by se mohlo jednat o sexuální násilí. Proto je způsob položení otázky tak důležitý. Stejně jako to, že musím vědět, co budu dělat dál, pokud dostanu kladnou odpověď. 

Časopis Psychologie dnes si v tištěné či elektronické verzi můžete předplatit zde. Předplatitelé mají neomezený přístup k článkům publikovaným od roku 2005 až do současnosti.