Minirecenze: Roztěkané

Když je vám čtyřicet a diagnostikují vám ADHD, je to úleva. Ale co dál? Ptá se kniha, která právě vyhrála cenu Magnesia Litera za publicistiku a prodává se po tisících. Jedna z autorek založila facebookovou skupinu Nepozorné (ADHD) ženy, která za krátkou dobu existence nasbírala téměř 25 000 členek. Už jen to svědčí o tom, že jsme něco léta fatálně přehlíželi. Porucha pozornosti u dívek a žen byla upozaďována a umenšována. To se teď mění. A co tato kniha přináší nového oproti předchozím publikacím? Díky mravenčí práci Jany Srncové se dočteme aktuální data ze studií, s žiletkově přesnou novinářskou intuicí je prohlubují příběhy žen z různých společenských vrstev, které sepsala Klára Kubíčková – a nebála se bez okrasných kudrlinek sdílet i svůj vlastní. Kniha též pojmenovává sociální nerovnosti v přístupu k péči i systémové příčiny toho, proč ADHD v individuálních životech tolik překáží. „Chodila jsem na terapie léta před diagnózou. Kéž by moje terapeutka dokázala moji poruchu rozpoznat... Jaký mohl být můj život, kdybych to řešila dřív?“ pojmenovala Klára v nedávném rozhovoru pro Radio Wave zásadní díru v systému. A já s ní souzním. Vzdělání v neurodiverzitě by se mělo stát dalším ze základních témat ve školení všech pomáhajících profesí, nejenom psychiatrů.